Výlet

Tento zážitek pochází z prosince 2011. Nutno ovšem podotknout, že naše společné soužití stále vykazuje stejné prvky, které by nám umožnily prožít znovu to samé, kdybych si na to nedávala dobrý pozor.



Není nad to, když vás zdeptají naprosto obyčejné věci. Pokud ty věci jsou dokonce vaše oblíbené a vy nejste zvyklí na to být zdeptaní, dostane celá deptající příhoda ještě o něco deptavější nádech.

Byl zrovna čtvrtek. Existují sice pozitivnější dny (třeba jako dnes, to je pátek), ale veskrze to nebylo zas tak špatné, protože jsem měla odpoledne volno. Dopoledne se psal jen jeden velký test z matiky, což byla zábava, a na půl třetí jsem si domluvila vycházkové dvojrande, což měla být také zábava. Byl prostě jeden z těch lepších čtvrtků a to člověk musí umět ocenit.

Ve čtrnáct třicet jsem předpisově čekala na příjezd princů v železném oři. O několik minut později se opravdu přiřítili, zcela nadšení jako obvykle. Přítel se pokusil rozložit svou pozornost mezi mě, volant a řadící páku (a pravděpodobně i ty pedály tam dole), zatímco Daneček mi bez jakýchkoliv rozpaků několikrát olízl ucho.

Okolo našeho momentálně rozkopaného města se nachází nádherné Brdy, stále ještě vojenský újezd, tedy les zachovalý a liduprázdný. Díky hornické činnosti osmnáctého a devatenáctého století tady máme i čtyři krásné velké nádrže, tak jsme se vydali na naši obvyklou vycházku. Nejen že je zákaz vstupu do újezdu, ale také je přísný zákaz vstupu k hrázi a na hráz, takže návštěva Lázského rybníka vám umožňuje porušit rovnou dva zákazy vstupu najednou. Být ve Spojených státech, už jsme dávno zastřelení.

My jsme nedbali na zimu, zanechali auto nad vesnicí a vydali jsme se mírně vzhůru do míst, kde jsme mohli vypustit tu funící obludu, která vám v autě nečekaně oblizuje krk a okupuje klín. Byla mlha. To byla i ve městě, jenže zde se zdála poněkud voňavější a mlhovatější. Nebyl to žádný podivný kouř smíchaný s prachem a zkombinovaný se špinavými brýlemi. Tohle byla nefalšovaná (odvažuji se dokonce říci až horská) mlha. Zdolali jsme hráz a vrhli se do lesního šera. Obvykle nepoužívám až tak extrémní výrazy, ale les prostě miluju. Mám taky moc ráda mlhu, šero, tmu, déšť a podobné procházky.

Daneček vesele pobíhal kolem, zatímco já jsem se držela za ruku svého mužského protějšku. Díky dlouhé praxi už procházíme lesními nástrahami jako praví profesionálové. Po několika kolizích jsme se naučili nevrážet si klacky pod nohy a vybírat dostatečně velké mezery mezi stromy, abychom se tam vešli oba. Dokonce i moje štěstí na větve, které vás nečekaně udeří do brýlí, pro tentokrát obšťastnilo někoho jiného, z části také proto, že už se přítel na mě naučil dávat pozor.

Procházka probíhala přímo idylicky. Dorazili jsme k jednomu z mnoha potůčků, povídali si a vůbec se chovali tak, jak se mohou dva takoví lidé jako my chovat na vycházce. Náhle ovšem, a to bez jakéhokoliv varování, začalo být v okolí podivně Danoprázdno. Rychlým zahvízdáním jsme zjistili, že ať už pes chytil stopu čehokoliv, už ji nepustil. Dali jsme se tedy svorně do volání „Dáné!“ a zmateně kroužili po okolí. Marně.

Po několika minutách se rozhodl můj dvounohý přítel opsat v lese větší kolečko a vyvolávat psovo jméno pro případ, že by ho uslyšel a vrátil se zpět. Jak se usmyslel, tak také učinil. Já jsem mezitím podnikala malé výpady po okolí a hvízdáním se pokoušela přivolat psisko zpět.

Asi po čtvrt hodině se přítel vynořil (samozřejmě sám), a tak jsme vymysleli upgradovaný plán. On opíše velký půloblouk vlevo, já vpravo a sejdeme se na hrázi. Když mé drahé druhé já zmizelo mezi stromy v mlze, uvědomila jsem si, že jako obvykle jsem nedávala pozor a nejsem si tedy ani trochu jistá směrem, kterým leží hráz. Nakonec jsem se vydala rovně za nosem s tím, že příště si už budu dávat na cestu bacha (co až se mě bude chtít přítel zbavit, zavede mě doprostřed temného a hlubokého lesa a nechá mě tam?).

Po dalších dvaceti minutách jsem konečně narazila na hráz a po chvíli i zaslechla volání svého druha v nouzi. Na jednu stranu jsem se zaradovala, že jsme se ani jeden neztratil, na druhou stranu to znamenalo, že Dan je stále v nedoslechu.

„Vidím to bídně, lásko,“ poznamenal přítel, jehož se pomalu zmocňovaly obavy. „Budem se muset podívat zpátky do lesa, jestli se náhodou nevrátil.“

Měl pravdu. Měl pravdu, ale to samozřejmě neznamená, že bych z toho byla nějak příliš nadšená. A to jsem ještě nevěděla, co všechno mě ještě čeká.

Když jsme se vrátili k romantické zátočince ještě romantičtějšího potůčku, po psu tam nebylo ani památky. Myslím, že jsme ani jeden nečekali, že tam to zlotřilé stvoření někde bude, ale jak známo, naděje umírá poslední.

„Bohužel se nedá nic dělat, miláčku,“ objal mě přítel. „Budeš tu muset zůstat, kdyby se Dan vrátil, a já se dojdu podívat k autu, kdyby náhodou došel až tam.“

S tím jsem nesouhlasila. Dostala jsem tedy pusu, abych si to rozmyslela, a s ujištěním, že se vrátí nejpozději za patnáct, dvacet minut, jsem se ocitla v lese sama.

Víte, já mám docela klid ráda, les taky, mlha a šero mi přijdou kouzelné a dávám přednost chládku podzimu před nesnesitelným vedrem léta. Pravděpodobně jen kvůli tomuto důvodu jsem vydržela prvních deset minut jen pískat a volat Danečka. Potom jsem volala Dana a nakonec toho-zatracenýho-potulujícího-se-psa.

Pak mi začala vadit žízeň, chlad v botách, jelení lůj, který jsem si zapomněla chytře doma, a vrcholem všeho bylo to zatracené mlžné šero, které z telefonů udělalo jen předražené hodinky.

Po pětadvaceti minutách v lesním tichu jsem pomalu začala vyhlížet v šedivém lese šedivou postavu se psem, která by mě vytrhla ze začínající hysterie. No, vlastně, přesněji řečeno, hysterie to začínala být až po dalších deseti minutách. To už totiž nebylo šero, ale byla nefalšovaná tma. Pomalým podupáváním jsem se posouvala směrem, kterým jsem alespoň tušila nějakou civilizaci, a byla bych byla vděčná za jakoukoliv živou osobu, kterou bych potkala (i kdyby to měl být náš učitel francouzštiny s úmyslem nechat mě vymyslet další rozhovor na dané téma).

Nikdy bych nevěřila, že já, člověk otrlý a milující tmu, záhady, příšerky a podobné věci začne vyšilovat z třičtvrtěhodinky v temném tichém studeném lese. Nevěřila bych, ale bylo to tak. Rozhodla jsem se, že dám příteli ještě deset minut, ale to už jsem nevydržela a s rukou chránící si hlavu před nárazem všudebyvších větví jsem vyrazila směrem udaným mou holubí navigací.

Právě v ten okamžik se ozvalo v lese zavolání a nakonec se objevilo světýlko od mobilu, kterým si přítel dosti naivně svítil na cestu.

„Jsi v pořádku?“ staral se a pokusil se mě obejmout.

„Až venku,“ vyjekla jsem, vytrhla jsem se z objetí a vyrazila ven z lesa. „Tady už nebudu ani minutu!“

Následující půl hodinu jsem byla nadměrně opečovávanou osobou: Pozor, tady je dolík. Pojď tudy, já ti tu větev podržím. Opatrně, lásko… Nevím, jestli jsem zněla tak vyděšeně či co, ale přítel si zjevně uvědomil, že zanechat svou přítelkyni uprostřed temného lesa na rande není právě to nejlepší. Ať se pak snažil jakkoliv, já si stála na svém a nejenom že jsme okamžitě vyrazili k domovu, ale ihned po příjezdu na příslušné místo jsem s přáním hezkého večera vyskočila z auta a vnořila se do útrob našeho domu, přičemž jsem přítele odbyla jen velmi rychlou pusou.

Mohla bych říci, že za to všechno mohl Daneček, který uprchl a nechal se hledat velmi dlouho (byl nalezen přítelem v okamžiku, kdy se pro mě vracel). A on za to vlastně částečně opravu mohl, ale už nikdy nechci zůstat sama v temném lese, když očekávám, že tam budeme alespoň dva.

Doma jsem si dala hrnek teplého čaje, navlekla se do tlustého svetru a stulila se do temného koutku. Nemůžu si pomoct, tmu mám prostě ráda.