Pozitivní využití tělních tekutin

Konečně jsem se odhodlala k tomu to udělat a následně k tomu něco napsat. Zde je výsledek.


Je to už několik let, co mě poprvé napadlo, že bych mohla jít darovat krev. Tato vyhlídka, kdy nedbaje bolesti (určitě to musí bolet) a dalších komplikací daruji svou drahocennou krevní tekutinu, která pak zachrání něčí život (jak vznešené!), mě tak nadchla, že jsem se s ní okamžitě svěřila taťkovi. V tomto okamžiku však byla má představa hrdinného zachránce rozmetána v prach, neboť mi bylo oznámeno, že mě s mou alergií vykopnou hned ve dveřích.
Mé zachraňovatelské pudy na několik let usnuly. Tedy abych byla přesnější, usnuly a zároveň byly přidušovány mou nechutí k hledání informací, k navštěvování lékařských center a celkovou sklerózou, která mi dovolila na celou věc úspěšně pozapomenout.
Bylo by tomu tak dosud, kdyby ve všech menzách nevisely velké plakáty s nápisem Darujte krevní plasmu! právě v místech, kudy se obvykle vine fronta na oběd. A světe div se, už po půl roce postávání v menzách jsem se dokopala nejprve k napsání e-mailu s dotazem, zda-li se i já mohu stát úspěšným dárcem plasmy, a po dalším měsíci jsem dotyčný e-mail i odeslala.
Akce plasma ztratila svou imaginární část a stala se ryze reálnou.
Jedna z rad pro dárce plasmy zní: nejezte dva dny před odběrem příliš tučná jídla. To bych nikdy dříve nepovažovala za závažný problém, ovšem ukázalo se, že v mém případě to problém je. Zjevně mě minuly všechny osvětné akce typu „jak správně jíst“ nebo „žijeme zdravě“. Celých čtyřicet osm hodin jsem tedy v jednom kuse přemýšlela, co pro boha živého je nebo není tučné. Nakonec jsem si, již plně odevzdaná osudu, koupila na oběd a na svačinu velkou housku, zabalila čtečku do fusaku a sestoupila do metra s vědomím, že nemám čas zkoušet oba dva směry, a musím tedy do správného vagónu nastoupit hned napoprvé.
K mému velkému překvapení jsem nastoupila do příslušného vlaku, vystoupila na správné zastávce a dokonce i vylezla na té dobré straně nástupiště. Radost z tohoto výkonu mi trochu kazil jen fakt, že z metra na Hradčanské se dá vylézt jen jedním směrem, tudíž možnost se splést a vylézt na druhé je nulová a moje zásluhy na tom jsou taktéž na nule.
Po té, co jsem si třikrát přečetla vývěsní štít na kancelářské budově a udělala ze sebe idiota na recepci, jsem se konečně ocitla v centru Unica společnosti*. Slečna za počítačem mi velmi detailně vysvětlila, co a jak a kdy mám udělat. Byla při tom velmi milá a trpělivá, což se mi příliš nestává, obzvláště ne při komunikaci s lékaři.
Vyplnila jsem s tlukoucím srdcem dotazník a nakráčela na prohlídku. Po odběru zkušebního vzorku krve moje celodenní nervozita kulminovala. Obavy z toho, jestli jsem nesnědla nic špatného, jestli jsem si nespletla datum a čas odběru, jestli to stihnu, jestli nevystoupím někde jinde, jestli to tam pak najdu, jestli mě nevyhodí a jestli to vydržím mi nakoply tlak a tep do závratných výšin.
Sestřička, nejspíše zvyklá na podobné případy, mě odkorigovala do vedlejší místnůstky k paní doktorce. Ta mi změřila teplotu (bezdotykovým teploměrem, úžasné zařízení, ale bohužel jsem si ho nemohla půjčit na prozkoumání) a odeslala mě na váhu. Určitě to byl kousek z katalogu Supercool moderní skleněné novinky, a tak se mi na něj nechtělo ťapat s mými sice čistými, přesto však trekovými botami. Na druhou stranu se mi je zase nechtělo sundávat, a tak jsem se raději zeptala, jestli nevadí, když na váhu tlápnu v botách.
„To nevadí,“ usmála se na mě paní doktorka. „Tak jejich váhu potom odečteme.,“ dodala, čímž mě naprosto zmátla, neboť boty se na mé celkové váze jistě podílely jen minimálně a jejich váha byla zanedbatelná vůči chybě váhy a vůbec s tou váhou by mě to nenapadlo. (Tak váhám, má ta věta dost váhy?)
Následovalo měření tlaku. Toho jsem se trochu obávala, neboť moje hodnoty se často pohybují hluboko pod ideálem. Tím překvapivější bylo, když tlakoměr ukázal sto dvacet na osmdesát. Podrobila jsem tento údaj pečlivé analýze, neboť jsem byla takto překvapena již poněkolikáté. Uvědomila jsem si, že k lékařům vždy přiklušu uhoněná a nervózní, což je asi ten důvod, proč mi vždycky naměří ideální tlakové hodnoty, přestože se obvykle pohybují mnohem níže. Zaměstnána těmito úvahami jsem následně úspěšně vypustila část informací, které se mi dostaly.
Po další chvilce zmateného pobíhání jsem byla usazena do odběrového křesla, kde mi další z milých sestřiček vysvětlila, co a jak. Hned na to jsem do sebe kopla celý kelímek vody z rozpuštěným kalciem, a to i přes to, že jsem ho měla vypít postupně, načež jsem došla k názoru, že se tento nápoj rozhodně nestane mým oblíbeným.
Pohodlně jsem se uvelebila a zapnula čtečku. Baterie vybita, ohlásila k mému velkému nadšení, ale pak se nechala přemluvit a laskavě otevřela Foundation od Isaaca Asimova. Po přečtení přibližně dvou vět jsem zjistila, že vzhledem k mému stavu je to příliš těžká četba. Chvění, nervozita a svalové záškuby úspěšně mařily mou snahu o porozumění cizojazyčnému textu, a tak jsem to vzdala a rozklikla Lehké fantastično od Pratchetta.
Následující třičtvrtěhodinu jsem strávila střídavě poněkud mimoňovitým pochechtáváním a usmíváním se na sestřičku, která mě jakožto prvodárkyni chodila kontrolovat každých pět minut a stále se ptala, jestli je mi dobře. Dokonce jsem od ní dostala i deku, což jsem ke konci celkem ocenila.
Po skončení procedury jsem se dost nejistě zvedla a zmateně ujistila všechny okolo, že jsem v pořádku, načež jsem se zmateně vydala vstříc šálku kávy, kterou slibovali a opravdu následně dodali. Tedy, musela jsem si jí z automatu vydobýt sama, což si vynutilo maximální možnou myšlenkovou aktivitu, kterou byl momentálně mozek schopen postihnout. Stále ještě trochu roztřesená a zmatená jsem se posadila do křesla a spálila si jazyk o horký nápoj.
Spolu s kofeinem se mnou šířil pocit uspokojení. Konečně jsou nějaké moje tělesné tekutiny taky k něčemu!
Značně povznesena jsem se odebrala na byt, kde jsem byla uzemněna přednáškou o zlotřilosti farmaceutických firem a jak je špatné je podporovat darováním byť jen kapky krve. Můj pozitivní uspokojivý mentální rozlet byl sražen hned v začátku.
Uraženě jsem se zavřela v pokoji a tupým civěním do monitoru dávala světu ostentativně najevo, že mě svými názory hluboce zklamal.
Ale ty léky z toho udělají, řekla jsem si nakonec a natruc dovolila své mysli alespoň krátký nadšený a uspokojivý let.

*Poznámka autora: To je ta společnost, která se zabývá darováním plasmy.**

**Poznámka autora k poznámce autora: Já vím, že vám to došlo, jen jsem si to nemohla odpustit.