Výhody správné gestikulace

      Někdo by možná řekl, že teď, na konci června, končí zkouškové, avšak zasvěcení vědí, že zkouškové vlastně teprve začalo. Abyste ho mohli prožívat čtyři měsíce, musíte se samozřejmě přihlásit na tu správnou školu (medina nebo jaderka jsou naprosto ideální), ale jinak stresům a nekončícímu učení nestojí nic v cestě.



     Když to tak shrnu, všechny ty zkoušky se ve zkouškovém úplně ztratí, jelikož trvají jenom pár hodin, zato učení se na ně trvá celé týdny. Vůbec by tedy nevadilo, kdyby se zkoušky ze zkouškového vyškrtly. Vyšlo by to přibližně nastejno.
     Na druhou stranu, ne všechny zkoušky skončí jako horor (tzn. ne z každé zkoušky vás profesor vyhodí, jako např. z matematické analýzy). Zkouška ze základů algoritmizace, kupříkladu, ve mě zanechala silný kladný šok a radostnou euforii přetrvávající několik dní. Těžko říct, co zanechala v docentu Viriusovi, který musel přestát několik druhů mých zoufalých výrazů. Každopádně se stal Sympaťákem měsíce, což je titul, který uděluji všem jedincům, kteří mi dají ze zkoušky pěknou známku (rozuměj Áčko).
     Troufám si tvrdit, že na mě pan docent dlouho nezapomene. Napsání algoritmu bublinkového třídění v pascalu bylo dílem chvilky, obzvlášť když můžete využívat skripta i internet. Nic z toho jsem sice nepoužila, protože cizím programům obvykle moc nerozumím a když ano, tak mi nefungují, ale ani toho nebylo potřeba.
     Ústní část ovšem byla horší. S matnou představou toho, co je lexikografické a přihrádkové třídění, jsem se usadila u stolku a jala se zapisovat útržkovité myšlenky na papír, abych je pak zase mohla škrtnout. Svou nastalou situaci jsem viděla značně bledě. Nepomohl ani fakt, že jeden kluk přede mnou vyletěl.
     Na chvíli jsem si vyžádala docentovu pozornost a jala se vysvětlovat svou představu přihrádkového třídění. Pan zkoušející mě záhy zastavil:
     "Tady jste na vysoké škole," upozornil mě a šibalsky mrkl. (Tedy, nejspíš šibalsky mrkl. Vypadal, že má dobrou náladu a já byla dost nervózní.) "Musíte se vyjadřovat přesně, tohle si nechte do parlamentu."
     Moc mi tím nepomohl. Byla jsem ráda, že jsem našla vůbec nějaká slova alespoň přibližného významu.
     Pomalu jsem se propracovávala otázkou. Přihrádkové třídění ze mně bylo vydolováno a dostala jsem hint ohledně lexikografického.
     "Zkuste to vymyslet, ať vám můžu dát lepší známku," odeslal mě pan docent zpátky ke stolu.
     Pokreslila jsem celý papír ve snaze něco vykoumat, ale vše bylo marné. Nakonec jsem začala filosofovat nad tím, jestli je možné, abych během zkoušky vymyslela třídicí algoritmus, o kterém nemám ani páru, když to kdysi programátorům trvalo určitě celé roky.
     "Už to máte?" otočil se na mě pan docent. Nadechla jsem se a chystala se nasadit zoufalý výraz typu "já to vím, jen si nemohu vzpomenout a cítím se kvůli tomu hrozně", když mě náhle něco napadlo!
     "Už to skoro mám!" vyjekla jsem překvapeně a vrhla se k papíru, na kterém jsem si chvatně ověřila svou myšlenku. Byla správná. Na nic jsem nečekala a vrhla se k panu zkoušejícímu.
     "Třídí se to odzadu!" zajásala jsem a zamávala na důkaz popsaným papírem.
     Moje teorie byla bez výhrad přijata. Následně se pan docent zamyslel. Bylo vidět, že neví, co mi dát, a tak se vytasil s otázkami letem třídících algoritmů světem.
     Začínala jsem být silně znervóznělá a zmatená, když jsem si náhle všimla, že cosi odvedlo profesorovu pozornost od mého výkladu. Zabořil se totiž tak hluboko do židle, jak to jen umožňovala, a vyloženě se mi skrz vousy smál. Ztuhla jsem uprostřed věty a upřela na něj tázavý pohled.
     "Mě jenom rozesmálo, jak si pomáháte těma rukama," vysvětlil mi. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že je držím téměř ve výšce hlavy, prsty zkroucené snahou zpodobnit setříděné části posloupnosti. Rychle jsem je spustila dolů a snažila se přesvědčit svůj krevní systém, aby mi nedovolil zrudnout.
     "Ale klidně v tom pokračujte, jestli vám to pomáhá," žulil se pan docent dál.
     Usmíval se po celý zbytek zkoušení. Mám tedy neodbytné tušení, že se bavil sledováním, jak se pokouším zároveň vysvětlovat své myšlenky a udržet ruce v klidu na klíně, což se vzájemně vylučovalo.
     "Tak mi sem dejte index," zavelel nakonec. "Musíte si to ještě pořádně rozmyslet, ale vzhledem k tomu, co jsem tady dneska slyšel..."
     Vrhla jsem se do batohu. Co mi asi dá? Céčko? Nebo možná že i béčko, když říkal, že mi chce dát lepší známku? Trochu třesoucí se rukou jsem vylovila index a podala ho panu docentovi. Ten tam cosi naškrábl a vrátil mi ho. Rychle jsem se po něm vrhla a nalistovala příslušnou stránku. Několikrát jsem si musela přečíst příslušnou kolonku, než mi došlo, že to, co si myslím, že tam vidím, tam opravdu je.
     "Děkuju!" vypískla jsem (myslím, že v tomto případě to můžete brát doslovně) a oblažila své nejbližší okolí nadšeným úsměvem. Nastrkala jsem všechno do batohu a vypotácela se ven z fakulty, přičemž jsem po cestě narazila do několika dveří a chvilku mi trvalo, než jsem nabrala správný směr k domovu. Celá blažená jsem obvolávala příbuzné a těšila se, až celou zkoušku dopodrobna vylíčím Petrovi.
     Příbuzní byli rádi a Petr mi řekl, že při vysvětlování vypadám vždycky hrozně vtipně, ale to mě nemohlo rozhodit. Nadšení z úspěchu bylo nezničitelné.