Máme rádi zvířata, a nejen ta chlupatá

Navzdory všem mým snahám a mému očividnému přátelství s kočičím obyvatelstvem pražského bytu je naše rodina jistými lidmi považována za mírně barbarskou, alespoň tedy co se týče zvířecího osazenstva. Asi za to může náš přístup k regulaci polodivokých koček na vesnici, kde se držíme generacemi vyzkoušených postupů. Ale já teď těmto jistým lidem ukážu. My nejsme barbarští, to jen ty dvě „kočičí tety“ jsou mírně přecitlivělé.

A můžeme zůstat hned u těch chlupatých mňoukajících potvůrek. Bydlí (a chodí na záchod) v naší kůlně, v pátky a víkendy dostávají dvakrát denně teplé jídlo a taťka jim vyrobil speciální krmítko, takže mají neustále přístup ke granulím. Se dvěma černobílými kočičími sestřičkami jsem dokonce před časem navázala blízké přátelství. Neprchají jako ostatní kočky, když jim nesu jídlo, a v klidu mě pozorují. Já jim pak vyprávím, kde všude obvykle drbu domácí číči a nabádám je, aby si to přišly vyzkoušet na vlastní kůži.

Nedávno jsme zjistili, že v té samé kůlně přezimoval i ježek. Vzhledem k tomu, jak byl vypasený, je nám celkem jasné, že jídlo pro kočky neskončilo pouze v kočičím žaludku. Po jeho objevení se sešla celá rodina včetně psa a všichni ho se zájmem pozorovali, zatímco já jsem přemýšlela, co udělat kočkám k večeři, aby to našemu ježčímu příteli co nejvíce chutnalo.

Ze savců u nás žijí ještě myši (které chytáme), krtci (které nemáme rádi), rejsci (ke kterým máme neutrální vztah) a netopýři (na které si večer rádi ukazujeme).

Jako každým rokem v dílně sídlí párek vlaštovek, kvůli kterým taťka z jara vysadil okno. V dotyčném okně zůstává ještě mříž, kterou vlaštovky prolétávají plnou rychlostí. Letos se u nás usídlil i čermáček, který dal přednost starému vlaštovčímu hnízdu pod stropem před několika luxusními ptačími budkami rozmístěnými po dvorku i zahradách.

Když někdo při práci v dílně dělá velký hluk nebo si svítí, vlaštovky poletují rozčileně pod stropem a nadávají. Ony zase na oplátku rozhazují trávu a hlínu, která jím padá od zobáčků při stavění hnízda. Ačkoli ji hodily i na čerstvě nalakované dveře, vzájemné přátelství to nijak neovlivnilo.

Dlouhá léta sídlí ve sklepě a ve skleníku stabilní populace ropuch. Letos měly obzvláště plodný rok, neboť malé ropušky jsou víceméně úplně všude.

Letos jsem v našem rybníčku ­– mokřadě narazila na žabí vajíčka, která pravděpodobně patří skokanu hnědému. Dotyčné skokany objevil taťka při sekání zahrady. Aby nedošli žádné újmě, klusala jsem při sekání před traktůrkem, mávala rukama a volala kšá. Nalezené žáby jsem buď odnášela pryč (žabí tlapky jsou moc příjemné na dotek), nebo jsem je doprovodila až k potůčku.

Loni se u nás na dvoře usídlily i dvě tlupy sršní, jedna v ptačí budce a druhá v bývalém holubníku. I přes mé protesty obě tlupy zůstaly na svém místě, aby mohly v klidu vyvádět své mladé. Jen do ptačí budky občas někdo strčil násadou od kosy, aby se vidělo, kolik tam těch sršní vlastně je. Jelikož se počet sršní, které po takovém zaklepání vylétly z budky, postupně zvyšoval, je velmi pravděpodobné, že se jim u nás dařilo. Letos zatím (naštěstí) žádné nepřilétly.

Na jedné zahradě máme i dva úly. S taťkou jsme připravili nové rámečky (základy pro plástve), které pak otecko za pomoci bratra alergického na včelí bodnutí umístil na příslušná místa. Velké zahrady letos nebyly posekány, aby měly včelky co jíst.

Nevím, jestli ony pozorují nás, každopádně my pozorujeme je a můj vztah k tomuto hmyzu je nyní kladný a mnohem hlubší než dříve.

Můj vztah k jinému hmyzu, například k mravencům, ke mšicím, k mravencům, k mandelinkám nebo k těm zatraceným mravencům už není tak růžový, ale ani milovník zvířat nemusí mít rád mšice na drobném zahradním ovoci.

>Jednoduše řečeno, my máme zvířata rádi. A ať si o nás říká kdo chce co chce, myslím, že nás mají nakonec rádi všichni. I ty kočky.


Pozn.: Asi je celkem jasné, že šnek je u nás pod přísnou ochranou.