Dítě noci

Vlado byl dítětem noci. Tedy, on sám by se označil spíše týpkem noci, ale to se z nějakého důvodu neuchytilo. Ať už jste ho však nazvali jakkoliv, patřil do té temnější poloviny pozemského dne.

Miloval horkou čokoládu s lázeňskými oplatkami, černý klobouk s úzkou krempou zaražený do čela a vysoko zdvižený límec dlouhého černého pláště zakrývající tělo od brady až po paty. Jednoduše to byl temný elegán.

V lidech obvykle vzbuzoval jistou dávku nejistoty, a oprávněně. Kdyby ho však někdo viděl právě této noci, byl by asi více než nejistý. Dnes totiž Vlado nemohl odolat volání krve. Bojoval proti svému nutkání, vypil litry čokolády a zkusil i potulného psa, ale tento den nebyl jeho snažení nakloněn. Však ho v tom také podporoval úplněk, který beze všech obav osvětloval cestu. Nebylo úniku.

Tak tiše, jak to dokážou jen stvoření jako on, se proplížil k ulicemi a otevřeným oknem vklouzl do domu, jehož sličná obyvatelka už dlouho přitahovala jeho pozornost. Při cestě do horního podlaží nezavadil o žádný z korálkových závěsů, vyhnul se všem poházeným plyšákům a malým míčkům, dokonce ani neprobudil psa, a zcela bezhlučně otevřel staré, obyčejně vrzající dveře.

Dívka ležela v obrovské kulaté posteli téměř zahrabaná pod množstvím polštářků všech tvarů. Vlado za chůze odhodil klobouk a odepjal plášť. Přiklekl k dívce tak opatrně, že jí nezatahal ani za jeden z pramínků vlasů, které měla rozhozené okolo hlavy, a dýchl jí na ústa.

Zachvěla se. Zhluboka se nadechla a otevřela nevidoucí oči. I Vlado se zachvěl. Splnění jeho tužeb se blížilo. Objal dívku kolem pasu. Položil se vedle ní, nasál její vůni a tváří se otřel o tu její.

Dech Vladovo dnešní oběti se zrychlil. Jemné ženské ruce začaly bloudit po mužné hrudi mezitím co se něžné rty přiblížily k těm jeho a pak pomalu klouzaly dolů. Nakonec, když touhu už snad nebylo možné snášet dále, se dívka konečně zakousla do jeho bílého krku. Vlado slastně zasténal a žádostivě zaklonil hlavu.

Příštího rána se dívka vzbudí s děsnou chutí na horkou čokoládu s oplatkou.