Už konečně dospělá?

Víceméně každý jednou dospěje k okamžiku, kdy se stane dospělým. Po oficiální stránce k tomu dojdeme všichni, po té duševní už je to jiná otázka.

            Tak například já jsem se poprvé cítila býti dospělou, když jsem nastoupila na gympl. A to dokonce natolik, že jsem se zařekla, že až brácha dospěje do stejné třídy, začnu ho taky považovat za dospělého. Za pár let jsme začali primány označovat jako otravný hmyz a bratr se i teď občas chová přibližně stejně jako oni, takže asi tušíte, jak tohle předsevzetí dopadlo.

            Když jsem pak v osmnácti dostala občanku, bylo to už jasné. Můžu řídit auto, oficiálně se opíjet v hospodách (prozatímní rekord: čtyři piva za večer), mohla bych i kouřit, kdybych chtěla. Přestala jsem plašit holuby, chodit po obrubnících, česat si dva culíky, nosit na veřejnosti pánská trika. Dávala jsem si pozor, aby mě nikdo nemohl považovat za nějakou sedmnáctiletou cácorku. (Nevypadám v tom příliš mladě?)

            Celé tohle období bylo završeno maturitou a odchodem na vysokou. Student = dospělák. Je třeba se také podle toho chovat.

            Teď, po těch letech (skoro to zní, jako kdyby mi bylo už alespoň pětadvacet), dospívám k názoru, že s patnáctiletou puberťačkou si mě už nikdo nesplete a dospělá budu navěky, ať budu chtít, nebo ne.

Všichni náctiletí si pokud vím říkají, že dospělí si na rozdíl od nich mohou dělat, co chtějí. Dlouho jsem si myslela, že nemají pravdu, ale teď zjišťuji, že jsem se spletla já. Z radosti nad tímto šťastným omylem jsem začala zdravit holuby.

            A jiné ptáky. A psy. A pavouky, různé další hmyzáky a kytky. Chodím po obrubnících, povídám si při chůzi sama pro sebe, chichotám se na veřejnosti a zapojuji přítele do dělání si srandy z cizích lidí. Občas se naschvál tvářím šíleně. Říkám do telefonu „zdravstvuyte“ a bavím se zaraženým tichem, které obvykle následuje.

            A tentokrát to vím naprosto jistě. TOHLE znamená být dospělý