Nejlepší domácí zvíře

Už od malička jsem si přála domácí zvíře, nejlépe psa. Pak jsem slevila na andulku, myšku a ke konci na rybičky, ale měla jsem smůlu. Nakonec mi bylo na gymnáziu povoleno chovat tropické šneky, musíte ale uznat, že to má ke psovi hodně daleko.

Jediní, kdo mají v celé naší rodině nějaké „regulérní“ zvíře, jsou babička s dědou. Ti jsou vlastníky psa zvaného Ančovička, malé zrzavé pinč-krysaříkovské fenky. Je to tvor velmi milý, mazlivý, nenažraný a nesmírně roztomilý. Proto když mě prarodiče požádali, zdali bych jim ho asi na týden nepohlídala, samozřejmě jsem souhlasila.

Principiálně není hlídání psa příliš obtížné. Dvakrát denně ho nakrmíte, každé dvě tři hodiny s ním dojdete na procházku a sem tam ho podrbete za ušima.

Jsou možná psi, jejichž hlídání je nenáročné a jednoduché. Experimentálně jsem ale ověřila, že Ančovička mezi tyto psy rozhodně nepatří.

Tak například je zvyklá spát v posteli. To znamená, že se nemůžete pohnout, protože na sobě máte namáčklého psa, a navíc se musíte bránit, aby vás onen pes nevytlačil z vaší vlastní postele. Nedejbože když ho to v noci popadne a začne si olizovat buď svoje místečka, nebo vaše holá záda. Věřte mi, že to není nic příjemného.

Pak se ukáže, že psovi majitelé očividně nemůžou v noci spát, neboť navykli psa vstávat, jíst a chodit ven kolem šesté hodiny ranní. Takže musíte vstát i vy, přetáhnout tepláky přes pyžamo, poslepu nahmatat vodítko, chytit nadšeně poskakujícího psa, přežít tu hroznou zimu venku a po návratu mu udělat snídani, aby po vás přestal skákat.

Po celý den se od vás pak dotyčné zvíře ani nehne, protože je to prostě Ančovička, která s vámi chodí i na záchod. To jsem ze začátku nemohla zkousnout, ale po tom týdnu jsem si na její zvědavé pohledy zvykla.

Jednoho dne přijde chvilka, kdy nutně potřebujete někam jít skrze město a pes samozřejmě musí s vámi. Nejprve pořád čuchá, pak se lekne billboardu s Babišem a nakonec před ním hodí bobek. (Je neuvěřitelné, jak jsou psi chytří a bezprostřední.) Nakonec dojdete k silnici (což se ve městě stane velmi brzo a je nemožné se tomu vyhnout) a zjistíte, že vaše psisko, uvyklé lesním procházkám, se bojí aut. Stáhne tedy ocas mezi nohy, vší silou se opře do vodítka a každou chvíli se snaží spáchat sebevraždu skokem do silnice. Vážně skvělá vycházka.

Když pak večer přijdete domů a chcete trochu toho ocenění za péči, kterou jste tomu vrtichvostovi věnovali, on se stočí v ložnici na posteli do klubíčka, tváří se děsně smutně a vyvolává ve vás provinilé pocity.

Jednoduše řečeno se ukázalo, že hlídání psa je práce minimálně na jeden a půl úvazku a asi tak troje nervy.

Když se babička s dědou vrátili domů, pes byl vyspinkaný a v dobré náladě, na rozdíl od jeho dočasné chovatelky. Já jsem se už těšila, jak se pořádně vyspím, jak si někam zalezu a budu tam úplně sama a jak se projdu po městě bez obav, že mi skočí pes pod auto.

Ančovička je sice skvělá, ale přesto mám naprosto jasno. Nechci domácího mazlíčka – ti nejlepší domácí mazlíčci jsou totiž ti cizí.