Bardeg (jen malý závdavek)

Toto je jen malý vzorek. Upřímně doufám, že se mi ho brzy podaří rozšířit.

Malé shrnutí pro ty, kteří jsou tak sklerotiční, jako já: Hirun a Kazyl se vydali do tajemného kraje zvaného Bardeg, který nejspíš obývá větší množství příšer a dívek, což naprosto vyhovuje hrdinovi, zato pro šedivce je to spíš vražedný koktejl.

Byl to opravdu Bardeg. Toto prazvláštní místo mělo tendenci se nenápadně roztahovat a rozvalovat, stejně jako měňavka obklopovalo panožkami normální místa a měnilo je na podivná. V jistém smyslu slova to znamenalo, že se tato místa stala znovu normálními, protože podivný znamená v bardegštině normální a to všechno dohromady tvoří velký zmatek, který je taktéž Bardegu vlastní.

Ať už to ovšem bylo, jak chtělo, stáli teď na začátku nepopsatelné kupy roztodivných věcí.

Ty věci byly tak roztodivné, až to začalo být Kazylovi podezřelé.

„Hele, Hirune,“ otočil se na hrdinu a zjistil, že ten už je jako obvykle na cestě hezký kus před ním. „Hej! Hirune!“ zařval tedy znovu a klátivým cvalem se rozběhl za vazounem.

„Musíš tak řvát?“ napomenul ho hrdina a pak spiklenecky pokračoval. „Nepřipadá ti něco takový, no, pochybný?“

„Jestli myslíš ten zvláštní pocit, tak ten mám taky,“ svěřil se Kazyl, „ale nemůžu přijít na to proč.“

„To dělaj ty mokrý kalhoty,“ mávl Hirun rukou a dal tak najevo, že šedivcovy zvláštní pocity ho vůbec nezajímají.

„Co? Vždyť…“

„Prostě si pořád opakuj, že sis nepustil do kalhot, ale vylezl jsi z vody. To ten pocit trošku zažene.

„Ale tys právě říkal…“

„Neměl jsem na mysli tvoje pocity, ale támhletoho chlápka,“ upřesnil hrdina a mávl rukou ve směru, ve kterém se nacházel jeho momentální pochybný objekt zájmu.

Kazyl sledoval vytyčený směr a opravdu spatřil podivného mužíčka. Byl malý, oběma cestovatelům by sahal sotva k pasu. Měl dlouhé špičaté bílé botky, modré přiléhavé kalhoty, bílou košili a na hlavě čepici poskládanou z novinového papíru. V ruce držel desky a z nich vyhazoval archy papíru, se kterými si za jeho zády pohrával vítr. Možná by onen človíček nevypadal tak divně, jen kdyby ještě k tomu nejel na podivném vozítku, které se skládalo z jednoho kolečka, jednoho sedadla a páru šlapek.

Kazyl s Hirunem pozorovali mužíka, jak šlape klikatou cestičkou směrem k nim.

„Musel sníst nějakou houbičku,“ usoudil šedivec. „Usmívá se i přes to, že ho z toho musí určitě strašně bolet zadek.“

„Proč by ho měl bolet zadek z usmívání?“ nechápal hrdina.

Kazyl na chvíli odtrhl zrak od podivné postavy a upřel ho na Hiruna. Ani ho nepřekvapilo, když zjistil, že svalovec svou otázku myslel naprosto vážně.

„To nic,“ povzdechl si pro sebe. „To je úplně jedno.“

Mezitím se podivná postavička dokodrcala až k nim.

„Dobrý večer!“ zvolala dětským hláskem a odhodila další arch papíru.

„Určitě není normální,“ poznamenal Hirun směrem ke Kazylovi, mezitím co se mužíček otočil na místě a zamířil si to zpět mezi stromy nedalekého lesa. „Rozhazovat takový spousty krásnýho papíru. To se mimo civilizaci špatně shání, pak člověk musí používat lopuch nebo listy velký pampelišky, a to není nic moc, no vždyť víš sám, zrovna včera jsem tě viděl, jak ses-“

„Já tě chápu, Hirune,“ přerušil ho rychle Kazyl a umínil si, že příště nebude litovat námahy a pro svůj vlastní klid si odskočí trošku dál.