Cesta do Bardegu (4)

 Poslední kousek.

Hirun na tom byl o něco lépe. Běh po tak úzké římse byl pro něj sice únavnější, ale zato hrdinovy plíce fungovaly bez chyb. Horší to bylo s ramenem, které příšera potrhala a naslintala mu do něj.

„Musíme najít nějakou vodu,“ obrátil si hrdina na Kazyla. „Potřebuju si to rameno vymýt.“

Šedivec nereagoval. Upíral oči na nějaký neznámý bod ve vzduchu a intenzivně funěl. Celkově vypadal jako člověk, který se poslední měsíc protloukal džunglí plnou smrtelného nebezpečí, teď se konečně dostal ven a v žádném případě nemíní nejbližších pár dní vyvinout jakoukoliv aktivitu.

Když Hirun viděl, že s Kazylem nic nepohne, vydal se najít nějaký pramen sám. Pochyboval, že by se šedivec mezitím ztratil nebo se nechal sežrat. Na oboje vypadal až příliš mrtvě a nechutně.

Díky šťastné shodě náhod, která hrdinu vždy doprovázela, našel jeden hezký čistý pramínek hned o kousek dál. Jen tak si to bublal ze skály, pak se povaloval v malé tůňce a potom si to klikatil kamsi mezi skalami.

Hirun si kleknul k vodě a ze všeho nejdříve se pořádně napil. Pak ponořil do tůňky celou hlavu a několikrát s ní zatřásl a protřepal si rukama mokré vlasy. Vyluzoval při tom celou řadu různých zvuků, které lidé obvykle vydávají v koupelně, a prskal vodu všude okolo. Nakonec se pohodlně uvelebil a jal se vymývat si nakousnutý sval.

„Kdo jsi?“ ozvalo se náhle nad hrdinou. Vazoun zvedl překvapeně hlavu, protože nikoho neslyšel přicházet.

Nad tryskajícím pramenem seděla mladá dívka oblečená do zelenohnědých potrhaných šátků. Dlouhé hnědé vlasy jí splývaly v loknách až k pasu, bosýma nohama se opírala o skálu a jednu ruku si máčela ve vodě. Hirunovi připadala jako víla.

„Já jsem studánková víla,“ řekla a utvrdila tak jeho domněnku.

„Já jsem hrdina,“ představil se Hirun pyšně.

„Ach, ano,“ usmála se víla a přisedla si k hrdinovi. „Jsi zraněn!“

„To nic není,“ oponoval skromně.

Rameno opravdu nevypadalo nejlépe, ale Hirun si z toho nic nedělal, obzvlášť nyní, ve společnosti takového krásného stvoření. Ani víla z toho nebyla smutná, právě naopak. Nebyla studánková, vlastně nebyla ani pořádnou vílou, ale byl to skvělý převlek a vždycky to fungovalo. Její strategie byla vražedně prostá: obloudit, navnadit a pak zavést do nějaké té propasti, kterých bylo všude habaděj. Hrdinové šli vždycky za její ladnou postavou a neohlíželi se doprava ani doleva.

„Ráda bych tě nějak potěšila, hrdino,“ zašeptala a cudně sklopila oči. „Abys zapomněl na své bolestivé zranění.“

„Ehm, nó, to by bylo od tebe velmi hezké,“ zatetelil se Hirun blahem. „Opravdu, bolí to, potřeboval bych trochu utěšit,“ přehodnotil své pocity vůči zranění a nasadil obličej statečného trpícího.

Víla se usmála.

„A, že se tak ptám, jak mě chceš utěšovat?“ optal se ještě hrdina a upřel na vílu toužebný výraz.

„Utěším tě, jak jen budeš chtít,“ přislíbila víla a povstala. Kořist byla obluzena a navnaděna. Teď nastane třetí fáze, a to milostná honička.

„Začneme hned?“ zajásal Hirun, pustil zraněnou pravičku z hlavy a nadšeně vyskočil na nohy.

„Samozřejmě, hrdino,“ přikývla víla a s lehkostí se zatočila, aby vazoun ještě lépe viděl, jak je hezká. Udělala pár krůčků vzad a hodila po Hirunovi laškovný pohled. „Tak pojď, hrdino!“

Poslední fáze jí vždycky bavila ze všeho nejvíce. Kousek popoběhla, usmála se na hrdiny a zmizela za skalním výstupkem. Tu je nechala téměř se dotknout svého šatu, tu se jim ztrácela ve spleti balvanů. Hrdinové se smáli a těšili se, až se konečně nechá chytit. Nepostrádalo to jistou romantiku.

Jenže Hirun příliš romantický nebyl. Běhal rád, ale za prchajícími obludami, ne za hrajícími si dívkami či vílami. Jedním máchnutím svých svalnatých paží zachytil vílu kolem pasu a prudce si ji k sobě přitáhl. Zmatená víla se nezmohla ani na slovo. Dar řeči se jí vrátil až v okamžiku, kdy si ji Hirun položil pod sebe na zem a začal ji zbavovat jejích vzdušných šatů. Takhle daleko to rozhodně nikdy zajít nemělo.

„Co… Co to děláš?“ vyjekla překvapeně.

„Nechávám se utěšovat, samas mi to nabídla,“ nenechal se vyrušit Hirun a dál pokračoval v započaté práci. Šátků nebylo příliš mnoho, za chvíli budou všechny dole, tím si byl jistý. Víla ležela na zemi tak nešikovně, že se nemohla ani pohnout a jakkoliv se bránit.

„Ale takhle to vůbec nemělo být!“ vzmohla se alespoň na slovní protest.

„Prohánět se tady mezi kameny, to by bylo jen zbytečné oddalování. Navíc by jeden z nás mohl zahučet do nějaký tý díry, kterejch je tady spousta. To bychom si pak nic neužili!“ utěšoval ji hrdina a zbavil ji posledního šátku. „Voilá!“ vzpomněl si na jakýsi objevný výkřik, který kdysi slyšel, a použil ho.

Víla příliš kouzlit neuměla. Dokázala se akorát ukrýt do skály nebo zmizet ve vodních krůpějích, ale to rozhodně nešlo v okamžiku, kdy jí někdo vášnivě objímal. Musela si připustit, že její technika protentokrát selhala.

Zato Hirun se ocitl v sedmém nebi. Víly, a to i takové, jako byla tahle, byly stvoření částečně magická, a proto naprosto dokonalá, alespoň co se fyzické stránky týkalo. Hrdina si žádného z víliných protestů nevšiml. Ony taky nebyly příliš razantní, protože si víla uvědomila svou porážku: zmizet do skály nešlo, odstrčit hrdinu taky ne a žádné prosby či výhružky nepomáhaly, protože Hirun něco takového vůbec nevnímal.

Uběhl nějaký časový úsek. Nebylo jisté jaký, protože Hirun byl příliš rozvášněný na to, aby si něčeho takového všiml, víla byla zaměstnána úvahami o svém nynějším postavení a Kazyl se pravděpodobně ocital stále ještě mimo reálný svět živých bytostí.

V každém případě, když tento časový úsek uplynul, Hirun se potěšeně převalil na stranu.

„Cítím se perfektně utěšen,“ oznámil jen tak do vzduchu.

Víla rozhodně nepociťovala to samé, i když… jak to tak jen říct… rozhodně se jí nechtělo ječet tak, jako obvykle ječívali hrdinové padající do hlubokých propastí. Měla silný dojem, že se někde stala nějaká chyba, a to jí mátlo ještě víc. Nakonec vstala, posbírala kousky svého oblečení a s tichým povzdechnutím zmizela v tůňce.

Hirunovi trvalo vstát rozhodně déle a nikam pryč nechvátal. V klidu si dovymyl rameno a pak se rozzářen spokojeným zasněným úsměvem vydal zpět za Kazylem.

Nutno říci, že víla od té doby přestala s hrátkami a nechávala hrdiny v klidu projít. Ti si pak vyprávěli, že v Horách u jedné studánky slyšeli čas od času povzdech a někdy také viděli zelené oči dívající se z vody. Jisté ale je, že v propasti, alespoň díky této víle, už neskončil žádný.

Jednoho dne pak prý víla zmizela, když Horami procházel hrdina specializovaný na odchyt víl, ale co se s ní doopravdy stalo, to ví jenom ona sama.

„Tak vstávej už, ty zbabělá kůže,“ budil Hirun Kazyla tónem matky pečující o své milované dítě. „Měli bychom jít dál.“

„Už nemůžu,“ vydechl šedivec vyčerpaně a ani se nepohnul.

„To bude dobrý,“ utěšoval ho hrdina stále tím laskavým tónem. „Dáš si něco k jídlu? Mám tu čerstvý chléb a skvělý ovčí sýr. Ukrojím ti kousek, chceš?“

Kazyl se nechtěl vůbec ničím zabývat, ale uvědomoval si, že něco není úplně v pořádku. Takhle by na něj Hirun mluvit neměl.

„Tak se alespoň posaď, jídlo tě posílí!“ naléhal vazoun dál a opřel šedivce o skálu. Do ruky mu položil tlustý krajíc chleba s pořádným kusem sýra.

Kazyl to všechno pomalu snědl a postupem času si musel připustit, že je mu vlastně docela dobře. Nohy sice stále ještě necítil, ale fyzický výkon a pořádné jídlo zahnalo i zbytky kocoviny. Když ho pak Hirun dotáhl ještě k vílí studánce, tentokrát vílou opuštěné, a donutil ho napít se a umýt si obličej, šedivec byl chvíli natolik spokojený, že si ani nevzpomněl, že nemá být se spokojeností spokojený.

Hrdina se rozhodl pro další jednu dvě hodinky cesty, proti čemuž už sice šedivec protestoval, ale to jen tak ze zvyku. Brblal celou cestu, ačkoliv nelezli po žádných kolmých stěnách, neklusali po žádných úzkých římsách a nepotkali ani jedinou věc, která by se je pokusila sežrat nebo alespoň zabít. Nakonec se složil na další z mnoha balvanů u cesty a Hirun si toho všiml.

„Asi jsi unavenej, co?“ otázal se starostlivě. „Zastavíme teda na noc.“

Jak řekl, tak i udělal. Sundal si meč a položil ho tak, aby na něj dosáhl, sedl si a opřel se zády o kámen. V této poloze vydržel do té doby, než vyšly hvězdy a ukázaly se v mezerách mezi skalami. Pak se jen sesunul ze své sedící polohy do lehu a za okamžik spal.

Zato Kazyl byl celý nesvůj. Od té doby, co se vzpamatoval z toho děsného zážitku, hrdina se choval opravdu podivně. Byl milý, tolik nechvátal a tvářil se zasněně. Ještě chvíli nad tím rozumoval, ale nakonec si řekl, že na to bude mít celý následující den, a rychle usnul.

Nazítří ráno se hrdina probudil polechtán slunečním paprskem na tváři. Proniklo ostrými štíty hor a za celou tu cestu neztratilo ani kousek svého tepla. Hirun spokojeně zamručel a protáhl se.

„Vstávat! Je ráno!“ zahlaholil vesele a šťouchl loktem Kazyla, který spal stočený do klubíčka vedle něj. Z pod šedivého pláště vykukovaly jen dlouhé neskladné končetiny, které sebou po výzvě nepotěšeně cukly.

„Ještě né,“ zamručel šedivec prosebně a ještě víc se stulil.

„Ale jó,“ oponoval Hirun a vyskočil na nohy. Vypadalo to na nádherný den a hrdina byl tak nabit pozitivní energií, že musel pobíhat okolo a vybíjet si ji prostocviky. Náhle se zarazil na místě, chvilku se zaposlouchal a pak se jal šplhat po nejbližší skále kamsi nahoru. Provizorní obvaz, který si vyrobil z košile, byl sice skoro celý krvavý, ale to pro někoho jako je Hirun neznamenalo žádné omezení.

Kazyl tomu všemu nevěnoval pozornost. Jakmile ho vazoun přestal budit, ponořil se opět do sladkého spánku, aby z něj vytěžil co možná nejvíc.

„Hele, našel jsem zkratku!“ zvolal náhle hrdina nadšeně. Hlas přicházel odkudsi seshora, což spolu s obsahem věty vyvolalo v šedivcovi čirou hrůzu a donutilo ho rychle vyskočit na nohy.

„Jenom to ne!“ křikl na Hiruna, který visel na skalním výstupku dobrých deset yardů nad Kazylem. „Zkratku ne!“

Toto slovo s sebou přinášelo děs a hrůzu. Zkratky nikdy nebyly ani rychlejší, ani pohodlnější a ani bezpečnější, o čemž už se Kazyl bezpočtukrát přesvědčil.

„Ale notak,“ uklidňoval ho hrdina. „Když jí nepoužijeme, budeme muset šlapat celý den. Takhle bychom mohli být za hodinku venku.“

„Co?“ vykulil šedivec oči zděšením. „Chceš to vzít volným pádem?“

„Jenom občas,“ mírnil ho Hirun a bleskurychle sešplhal dolů. „Tak polez!“

To Kazyl zásadně odmítl. Založil si ruce na prsou, pevně se rozkročil a byl odhodlán se nepohnout ani o píď. Hrdina si toho téměř ani nevšiml. Popadl šedivce za ruku a táhl ho za sebou nahoru.

„Pusť mě!“ zaječel Kazyl a začal sebou zuřivě třepat.

„To spadneš,“ upozornil ho Hirun, kterému se podařilo vytáhnout vzpírajícího se šedivce téměř do poloviny potřebné výšky.

„Nenech mě spadnout a pusť mě!“ změnil Kazyl svůj požadavek.

„Tak to teda nevím, jak mám něco takového udělat,“ zamyslel se hrdina. „Ale možná, že kdybys šplhal sám, tak by to šlo.“

„Sám se na tý skále neudržím,“ připomenul šedivec, který bezvýsledně hrabal nohama a rukama po drsném povrchu a hledal místo, kde by se mohl chytit.

Hrdina jen rezignovaně zakroutil hlavou a táhnul Kazyla výš. Nakonec se rozmáchl a napůl ho přehodil přes římsu, kam hned dovyšplhal za ním.

Teď už bylo jasné, čemu to Hirun tak pozorně naslouchal a jakou zrychlující zkratku našel. Římsa nebyla římsou, ale hlubokým korytem, kterým stékala voda až ze špiček samotných Hor. Řeka byla čistá jako křišťál a podobně tak studená, její mohutný proud tady nahoře šuměl a zpíval.

„…“ šedivec se nadechl k ráznému odporu, ale hrdina tomu rychle předešel a strčil Kazyla do proudu.

„Ááglog!“ stačil ze sebe jen vydat šedivý mučedník a spěchající řeka ho hned odnesla z doslechu za skalní ohyb.

„Jde se na tobogán,“ zamumlal si pro sebe spokojeně Hirun a skočil do koryta.

Koryto horské řeky bylo staletími hluboko vymleté a jednou se řeka možná prodere i do průrvy, kterou se k ní cestovatelé dostali, ale zatím si držela svou původní cestu a pelášila do nížin se svou přízračnou rychlostí a elegantností. Sem tam narazila se svým nákladem do stěn a čas od času ho potopila pod nějakým tím vodopádem, ale vodopádové tůňky byly hluboké, a tak nehrozilo nic jiného kromě modřin a nedobrovolného napití se.

Kazyl prskal, proud s ním cloumal sem a tam a neustále mu potápěl hlavu pod vodu. Hirunovi, ladně plujícího na poskakujících vlnách, se pod jedním z vodopádů podařilo šedivce dohonit a přitáhnout si ho k sobě, takže se mohl po zbytek cesty alespoň občas nadechnout.

Jako obvykle nebyla zkratka ani příjemnější, ani bezpečnější, ale, a to je třeba si připustit, tentokrát byla rychlejší.

Samotná řeka postupně mohutněla, až nakonec šedivce s hrdinou vyplivla ven ze skal. S vypětím posledních sil a značnou Hirunovou pomocí se Kazyl doplácal ke břehu, na kterém zůstal zničeně ležet s nohama ještě ve vodě a prudce lapal po dechu.

„Nádhera,“ vydechl Hirun a v hlase mu zněla posvátná úcta.

„Pche,“ nemohl si odpustit šedivec. „Jsem utopenej, tak jaká nádhera,“ a na důkaz svých slov několikrát sípavě zakašlal.

„Jsme tady,“ pronesl slavnostně hrdina a ignoruje zbabělé šedivcovy výstupy zvedl vítězně paži. „Vítejme v Bardegu!“