Malý vyhynulý

Po cestě si to rázovaly dvě postavy. Jedna z nich byla tvaru dvoumetrové namakané mrkve, ta druhá nalomené tyčky u plotu přehozené kusem šedivého hadru. Jak vycházely z lesa, jejich rysy se pomalu měnily a ustalovaly, až se nakonec vylouply ve dvě známé postavy. Artur je neznal.

To ostatně příliš nevadilo, protože ony neznaly Artura.

V obyčejném vesmíru by se asi byli velmi rychle a jednoduše minuli, jenže tento vesmír nikdy obyčejným nebyl. Bylo to pro něj nejspíše příliš nudné a obyčejné, takže se Artur schoval do křoví s tím, že ho tam nikdo neuvidí. Dopadlo by to tak, kdyby tudy šel pouze Kazyl.

Hirunovy oči ale dostaly na nepostřehnutelný okamžik skelný výraz a pak se hrdina vrhl s tichostí dravé šelmy do křoví. Než se jeho společník stačil vzpamatovat, po několika pištivých zvucích se hrdina vydrápal z křoví ven a vítězně svíral Arturovy kotníky.

„Co to proboha je?“ vyděsil se Kazyl, který si pomalu začínal uvědomovat, že vrhání se znenadání za různé rostlinné útvary je zjevně zvykem jeho nového společníka.

Hirun se zarazil a zadíval se na svou cukající se kořist.

„Uličník,“ oznámil nakonec překvapeným tónem a na chvilku se zamyslel. „Nejsi náhodou přeměněnej démon, že ne?“ zeptal se posléze s nadějí v hlase Artura.

„Ne, jsem Artur,“ odpověděl Artur a neodvážil se namítnout, že se mu jeho momentální poloha příliš nelíbí. Hirun ho totiž držel ve vzduchu jen jednou rukou, zatímco tou druhou se drbal na hlavě. Malý zajatec se neodvážil ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby se náhodou hrdina rozhodl použít i tu druhou ruku.

„Vypadá to, že nejni nebezpečnej,“ povzdechl si nakonec Hirun a pustil chlapce. Ten s dalším vykviknutím narazil na zem a zůstal na ní ležet jako objemná koule čehosi. „Je to trouba z dobrý rodiny.“

„Jaks to poznal?“ zajímal se Kazyl a pozoroval kluka mnoucího si bouli. „Je docela votrhanej.“

„Jo, ale je tlustej,“ namítl Hirun. „Kdo je tlustej, ten musí bejt z dobrý rodiny, protože chudá tlustýho nevykrmí.“

„Nejsem tlustej,“ vzmohl se konečně Artur na odpor. „Jsem jenom vybavenej na zdejší tuhý zimy.“

„Jo, to tak,“ ušklíbl se Kazyl. „A vůbec, co tady vlastně děláš?“

„Schovávám se,“ vysvětlil Artur a považoval tím rázem celou věc za odbytou.

„Proč?“ nechápal Hirun. „Tys tady na něco číhal?“

„Nic takovýho divnýho jsem tady nedělal,“ bránil se Artur. „Naší vesnici napadli vlkodlaci!“

„Ti neexistují!“ oponoval Hirun. „Už jsem je hledal, abych je mohl vyhladit. Někdo to už ovšem udělal přede mnou,“ povzdychl si nakonec smutně. Vyhladit nějaký živočišný druh byl vždy jeho sen.

„Ale existují! Napadli nás!“ nesouhlasil Artur.

Hirunovi zasvítila očka. Co když má ta prťavá koule sádla pravdu? Mohl by je všechny pobít!

„Jak to víš?“ vyrazil ze sebe.

„Viděl jsem je, jak vběhli do vesnice,“ objasnil hoch.

„A jak ses teda dostal z vesnice sem?“ nedokázal pochopit Kazyl.

„No, utekl jsem, to je snad jasný, ne?“ Arturova tvář jasně naznačovala, co si o šedivcově inteligenci tento mladý muž myslí.

„A kde jsou ostatní?“ nenechal se Kazyl odradit.

„Kteří?“ nechápal Artur.

„No, ti, co utekli,“ zvedl Kazyl oči sloup. „V jakým houštíčku se schovávají oni?“

„He he he!“ zachechtal se náhle zcela nemístně Hirun. „V houštíčku, říkáš? Když mi ho ukážeš, tak já si tam taky hopnu a-“

„Hirune!“ zarazil rychle Kazyl hrdinu a upřel na něj vraždící pohled.

„No co,“ zamumlal potichu vazoun, „když říkáš houštíčko, tak si tam hned představím nějakou pěknou…“

„Tak co, kde jsou?“ navázal Kazyl rychle na započatý výslech ignorací Hirunova huhlání.

„Utekl jsem jenom já,“ sdělil Artur s neochvějnou jistotou šedivcovi.

„Hele, to je trochu moc,“ zachmuřil se Kazyl. „Tvojí vesnici napadli neexistující vlkodlaci a jediný, kdo utekl, jsi ty?“

„No, tím je to horší, když tě napadne něco neexistujícího, ne?“ nechápal Hirun.

„Jo, ale řekni mi, jak mohl utéct jenom tendlecten!“ protestoval šedoplášť a obvinujícím prstem ukázal na Arturovu kulatou postavičku. „Jenom tendle!“

„To je jednoduchý!“ nedal se zmást Hirun. „Ostatní byli ještě tlustší!“

Možná by se dohadovali dál, ale Hirun už nadskakoval nedočkavostí. Šance, že se bude moci konečně pořádně s někým porvat, ho nabudila až k nevydržení.

„Dělejte, pojďte už, nebo nám utečou!“ vyzýval stále Kazyla s Arturem, až se druhý jmenovaný vydal zpět po svých vlastních stopách a jako profesionální průvodce kecal a poukazoval na všechno okolo.

Brzy se za kopcem objevily baráčky, na první pohled podivně tiché a pusté. Vypadaly tak i na pohled druhý, takže se Hirun obával, že už jdou pozdě, a Artur začal kvílet.

„Ticho, ty pako,“ okřikl ho šeptem hrdina a přimáčkl mu k sobě čelisti tak, jako se to občas dělá se psy.

Pak naprosto nehlučně vytáhl meč z pochvy a plíživým krokem se vydal do bludiště miniaturních zahrádek a domků. Okna byla otevřená a prázdná, na šňůře natažené mezi dvěma stromy povlávalo osamoceně prádlo.

Hrdina si ničeho nevšímal a kradl se dále. Kazyl se, i přes svou nesnášenlivost k celému lidskému druhu, co nejméně nápadně držel těsně za Hirunovými zády a doufal, že všichni vlkodlaci budou útočit zepředu, zatímco Artur zmizel v jednom domku a pečlivě za sebou zavřel dveře.

Náhle se v uličce objevila obří chlupatá obluda. Měla čtyři nohy na jedné straně zakončené obludnými drápy a na druhé mohutným trupem, zuřivě švihala ohonem ze strany na stranu a z tlamy obdařené takovým počtem zubů, že by to pohodlně vystačilo celému domovu důchodců i s přilehlým hřbitovem, jí kapaly nevábné sliny. Přeměřovala si nově příchozí žlutýma žhnoucíma očima.

„Bezva!“ zajásal Hirun a vrhl se k vlkodlakovi, který symbolizoval šanci na pořádnou bitku. Jeho nápřah mečem byl naprosto bezchybný a prakticky dokonalý, nebylo mu však dopřáno ránu zasadit.

„Nazdar fešáku,“ ozvalo se jim náhle za zády. Byl to nepochybně ženský hlas, a to natolik ženský, že i Kazylovi přeběhl už jen po tomto zvuku slastný mráz po zádech, aniž s tím mohl cokoliv udělat. Hirunovi se v hlavě přeřadila výhybka. Byla jen jedna věc, kterou miloval více než boj.

Otočili se jako na obrtlíku.

Před nimi stála žena.

Kaštanové vlasy lemovaly dokonalou tvář, zpod neposlušného pramene pomrkávaly oči hodnotící a slibující, rudé rty byly vyzývavě pootevřené. Při pohledu na její plnou postavu v přiléhavých šatech, jejichž výstřih odhaloval více než zakrýval, Hirun jen beze slova polkl.

„Oh,“ vyrazil ze sebe v momentu překvapení a rychle spustil meč z bojové pózy do pózy ‚podívej, jak mi ten meč sluší a jak mi jsou při tom vidět moje sexy svaly‘.

„Ahoj krásko,“ zalichotil ihned a věnoval neznámé pohled, který zcela jasně naznačoval, že je pro ni schopen udělat mnohem více. „Kdopak by si pomyslel, že v takovýhle, ehm, ztracené krajině potkám takový kus ženy, jako jsi ty?“

„Na něco podobného bych se mohla zeptat i já tebe,“ odvětila kráska. „Ty jo, ty máš ale svaly,“ pokračovala plynule a přejela Hirunovi jedním prstem po hrudníku. Hirun tiše zaúpěl.

Zaúpěl i Kazyl, ale z naprosto jiného důvodu. Vlkodlak se totiž rozeslintal ještě více a pomalu se blížil k rozhozené skupince. Šedivec strčil do hrdiny, ale ten ho vůbec nevnímal, zaujat tokáním s mladou děvou. Artur byl v nedohlednu a Kazyl teď zůstal tím jediným, kdo si nestvůry všímal. Zjevně byl i jediným, koho si všímala ona, soudě alespoň podle intenzivního pohledu, kterým ho obdarovávala.

„Ehm, jedeš!“ zkusil to Kazyl, ale příliš tomu nedůvěřoval. Zvíře pokyn zcela ignorovalo a dál se blížilo.

„Praštím tě!“ zalhal čahoun, avšak i to se minulo účinkem. Stvůra se stále kradla blíž.

„Mohl bych tě provést po okolí,“ zaslechl Kazyl část namlouvání a zoufale se rozhlédl okolo sebe, protože na hrdinovu pomoc se rozhodně spoléhat nemohl. Nakonec oderval z plotu uvolněnou plaňku a zkusmo s ní švihl. Mohlo by to být i horší, uvědomoval si, ale i tak to bylo dost špatné. On by se nedokázal ubránit ani s mečem, natož potom bez něj.

Vlkodlak se zdál být plaňkou fascinován. Kamkoliv s ní Kazyl pohnul, tam otočil svou rozdrbanou hlavu.

„Já miluju procházky po divočině! Zvlášť když jde se mnou muž, který by mě ochránil,“ vysvětlovala dívka a hrdinovi zajiskřily oči.

„Běž pryč,“ zkusil to Kazyl znovu a máchl varovně kůlem. Obluda se do něj zakousla.

„Na mě si nic netroufne,“ holedbal se Hirun a natočil se tak, aby neznámá mohla obdivovat zase jiný kus jeho vypracovaného těla. „Já všechny nebezpečný zvířata a nestvůry zabiju co by dup.“

„Hele, koukej mi to vrátit,“ protestoval Kazyl, jehož pozornost nyní zaujímal pouze vlkodlak, a odmítl tyč pustit. Chvilku se o ní přetahovali. Zdálo se, že vlkodlak zatím jen zkouší protivníkovy síly, protože Kazyl střídavě nabýval vrchu a zase ho ztrácel. Takto se přetahovali dobrých pět minut a šedivce už začínaly děsně bolet ruce.

„Nepůjdeme raději nejprve dovnitř?“ zaslechl náhle od dívky návrh, který se už prostě nedal vykládat žádným jiným způsobem než tím, který znamenal. Hirun jen slastně kývl, objal krásku kolem pasu a vedl si jí pryč.

„Hej!“ zaprotestoval Kazyl. Jeho chvilkové nepozornosti využila obluda a přisvojila si klacek. Pak zjistila, že úlovek se už nebrání, a tak ho pustila z tlamy a vyrazila na Kazyla.

Po Kazylově zděšeném výkřiku se dvojice otočila.

„Azore, sedni!“ křikla dívka na chlupatou obludu, která si neochotně přidřepla a hodila po ní ublíženým pohledem. „Neboj se,“ mrkla na Kazyla, „jen si chce s někým hrát. Je to pořád jenom takové štěně.“

Šedivec vyděšeně pozoroval, jak za zaneprázdněnou dvojicí zaklaply dveře. V nejbližším okolí zůstal jen on a, no ano, Azor.