Cesta do Bardegu (3)

Zatímco Kazyl pomalu ožižlával okraj korbele a srkal pivo, Hirun do sebe obracel jedno za druhým. Dělal to tak rychle a bez zaváhání, že tím brzy vzbudil pozornost celé hospody. Zdejší chlapíci dokázali pít rychle a vytrvale a nikdy sem nezavítal nikdo, kdo by to dokázal rychleji a déle, i když tudy procházeli celé tucty hrdinů hledajících ve zdejších Horách zábavu.

Ostřílení hlídači ovcí i jiných výživných druhů zvířat se pomalu stahovali k Hirunovi, až mu celá hospoda téměř seděla za krkem.

„Nepije špatně,“ ozvalo se odkudsi zhodnocení.

„Dlouho ale nevydrží,“ odtušil jiný hlas.

„Todle vypadá jako styl takhle-to-vydržím-dělat-až-do-rána,“ přisadil si další.

„Ne ne, to je spíš jako hele-jak-se-umím-rychle-zlít,“ oponoval jiný.

Hirun nějakým způsobem vytušil, že se mluví o něm a je ve středu zájmu. Toto zjištění ho potěšilo a rozehřálo.

„Tak co, chlapi,“ obrátil se ke svým pozorovatelům s úsměvem rozšířeným lahodným mokem. „Nenapijeme se spolu?“ navrhl a zamával ve vzduchu vyprázdněným korbelem.

To byl obvykle velmi neprozřetelný nápad. Ve zdejší řeči to totiž znamenalo ‚budeme pít tak dlouho, dokud jeden z nás nepadne k zemi neschopen jediného pohybu‘. Na zemi obvykle končívali hrdinové, kteří se další den po poledni probudili s děsnou bolestí hlavy na úpatí Hor a zjistili, že jim někdo sebral nejenom peníze a meč, ale taky ty jediné kousky šatstva, které stály mezi nimi a veřejným pohoršením.

„Fajn,“ přikývl jeden z čumilů. Za jeho mohutný trup možná mohl ovčí kožich, který měl neznámý přehozený přes ramena, ale dost možná taky ne.

„Sem Moren,“ představil se hrdinovi. „Budu s tebou pít.“

Představit se před začátkem západu bylo důležité. Pastevci dbali na to, aby každý vždycky věděl, kým vlastně byl obrán.

„Já sem Hirun,“ představil se Hirun, kterému stále nic nedělalo těžkou hlavu. „A budu pít s tebou, jen co dostanu nějaký to pivo.“

Moren odsunul Kazyla stranou, aniž by mu věnoval byť jen minimum pozornosti, a usedl vedle hrdiny. Přeměřil si ho pátravým pohledem a uchopil jeden ze dvou připravených korbelů. Boj začal.

Kazyl se na usurpátora své židle ošklivě zamračil, ale ničemu to příliš nepomohlo. Ba právě naopak, i ostatní se pustili do jeho vytlačování, až skončil na konci hloučku naprosto osamocen. Odevzdaně se zahleděl do svého poháru a zjistil, že je prakticky prázdný, což ho rozhodilo ještě víc. Vypité pivo se usadilo v šedivcově hlavě a měnilo jeho obyčejný naštvaný pohled na svět na smutný naštvaný pohled na svět. Když alkohol ještě chvíli devastoval mozkové buňky, které na něco takového nebyly vůbec zvyklé, obešel Kazyl napjatou pozorovací skupinku i oba závodníky a vsunul se pod sud s pivem, ze kterého si sám čas od času korbel naplnil. Svět se pomalu přikrýval příjemnou mlhou.

Hirun se mezitím propíjel světem. Byl hrdinou, ti o ničem příliš nepřemýšleli. Obvykle je zajímalo pouze jestli se daná věc dá zabít a sníst či okouzlit a dobýt. Čím obtížnější jim úkol připadal, s tím větším nadšením se do něj vrhli. Neexistovala žádná brzda. Nikdy a nikde. I to byl také důvod, proč do sebe lil Hirun pivo za pivem. Zaprvé mu chutnalo a zadruhé ten podivnej chlápek mu zatím stačil, což ho maximálně fascinovalo. I mezi hrdiny se nacházeli slabší a silnější, jenže Hirun nezapadal do žádné z těchto kategorií. Byl to prostě Hirun.

Kdyby to byl Moren věděl, mohl si kalhoty sundat rovnou.

„Má áá áte táá á ády fakt fakti fakticky,“ vyrazil se sebe Hirun a zakoulel očima, „dóobrý ý, ee, píívo,“ dokončil a přehodil si trhnutím hlavy ze strany na stranu jazyk, který ho mrcha jen velmi neochotně poslouchal.

„Ej, ej, jej, ee, jo,“ podařilo se nakonec Morenovi horko těžko odpovědět. „Eee ee…“

Hranice dvacátého korbele byla už dávno poražena a na stůl přistály další. Hirun ten svůj uchopil až na několikátý pokus, protože pokaždé máchl rukou vedle. Obrátil do sebe půlku piva a podíval se, co dělá protivník. Ten tam nebyl.

Po krátkém pátrání ho hrdina objevil ležet pod židlí. Když totiž Moren uviděl, s jakou rychlostí a nadšením do sebe Hirun obrátil další pivo, a uvědomil si, že to bude muset udělat také, zmocnily se ho uklidňující opilecké mrákoty a zřítil se do říše snů.

Pastevci se po sobě nevěřícně podívali a nerozhodně přešlapovali na místě. Ještě nikdy se nestalo, že by někdo z nich nevyhrál.

„Ehm, ty, Hirune,“ oslovil nakonec jeden z nich hrdinu. „Můžeš mu sundat kalhoty.“

Hirun se nad touto možností dlouze zamyslel a rychlým pohledem si Morena přeměřil.

„Pr pr prč proč?“ vysoukal nakonec ze sebe. „Ss s stejně by by bymi bymine nebyly.“

Poněkud vrávoravě se zvedl a zapátral po Kazylovi. Ten nebyl nikde k nalezení, ovšem jen do chvíle, kdy si zamlaskal a pokusil se v polospánku otočit na svém stanovišti pod pivním sudem.

„Héele,“ napomenul ho hrdina a opatrně se k němu ohnul. „Jde ee ése,“ rozkázal a pokusil se vytáhnout šedivce na nohy. Snaha to byla marná. Nakonec Hirun musel vzít svého spolutrpitele na ramena a nejistou chůzí se vypotácel z hospody. Kazyla praštil do tváře chladný vzduch a dosti nepříjemně ho probudil.

„Éee?“ postěžoval si neartikulovaně a pokusil se ukrýt se někam do závětří hrdinových zad.

„Ceesta ná ás tó, četó, čeká,“ vysvětlil Hirun a nadhodil si šedivce na mohutných ramenou. „A na navíc sm  s sme neza nezapla ne za pla ti li,“ dostal ze sebe a nasadil rychlejší potácivý krok. „Do Ho Ho Hor z z za zanámi neto, nep nepudou.“

Ráno přišlo nepříjemně brzy.

To nikomu nevadilo, ale přímé polední světlo mohlo opravdu ještě počkat.

Kazyl velmi neochotně otevřel jedno oko a hned v zápětí toho zalitoval. Okolo bylo příliš mnoho světla. Měl dojem, že ho nějaké obrovské zvíře přežvýkalo a pak vyplivlo, a to hned několikrát za sebou. Hlava mu třeštila jako střep a zbytek těla na tom nebyl o moc lépe.

„Asi umírám,“ zakňučel a převalil se na břicho. „Musel jsem vypít dobrých pět šest piv. Proč jsem to proboha dělal?“

Poloha na břiše rozhodně ničemu nepomohla, dokonce by se i dalo říct, že některé věci ještě zhoršila. Kazyl znovu zasténal a stočil se na bok.

„No ne, ty ses už probudil?“ zahalekal nějaký nesnesitelně rozjásaný hlas za šedivcovými zády a způsobil tak, že sebou dlouhán zděšeně trhl.

„Tobě je dobře?“ nechápal Kazyl a přikryl si rukama unavený obličej. „Mě osobně je naprosto příšerně.“

„Neměls tolik pít,“ poučil ho hrdina. „Dáš si něco k jídlu?“ optal se a vytáhl kus chleba a ovčího sýra.

Kazyl na přinesený pokrm zašilhal a znovu se mu zvedl žaludek.

„Ne, díky,“ odmítl s kyselým výrazem a pokusil se znovu přeskupit své končetiny do nějaké příjemnější polohy, kde by ho alespoň část jeho samého přestala bolet.

„No dobře, jak chceš,“ pokrčil rameny Hirun a zase jídlo schoval. „Tak jdeme.“

Vazoun vyrazil kamsi kupředu, ale šedivec ho jen pozoroval nevěřícným zrakem. Nakonec si uvědomil, že to hrdina myslel vážně, a ještě se o něco víc zděsil, zvlášť když jeho ochránce zmizel za skalním ohybem.

„Hej, co to děláš? Počkej!“ s téměř nepřekonatelnou nechutí se vyškrabal na nohy a chvilku musel zůstat bez pohnutí stát, protože se mu zamotala hlava. Blesk aby do toho praštil, zanadával si pro sebe a nejistým krokem se vydal za Hirunem.

„Chci pauzu,“ prohlásil rozhodně Kazyl a hodil sebou na nejbližší kámen, kde zůstal vyčerpaně sedět. Stále ho všechno bolelo, měl hlad a ani potůček, který po cestě potkali, nedokázal zchladit neodbytnou žízeň. Sluníčko navíc stále příšerně pálilo, což se sice dalo očekávat, ale ničemu to moc nepomohlo.

„Co je?“ otočil se Hirun a jen velmi neochotně zastavil. „Spal jsi až do oběda, čas odpolední siesty už dávno minul a do večerního odpočinku je ještě daleko. Takhle ty hory nepřejdem ani za tejden.“

 „To přeci neva,“ oponoval šedivec a uvelebil se pohodlněji na balvanu. „Nevypadaj zas tak špatně.“

„Ne?“ Hirunův hlas obsahoval podivný a neobvyklý přízvuk. Kazyl nad ním chvíli přemýšlel a cítil se jím natolik znepokojen, že přemohl svou únavu a zvedl hlavu, aby se mohl na hrdinu alespoň podívat. Stál napůl skrytý za skálou a koukal se kamsi do dálky s podivně vážnou tváří.

„Ty myslíš, že ne?“ zeptal se a z jeho hlasu bylo cítit, jak moc touží po záporné odpovědi.

„No,“ zamyslel se hrdina a znovu přehodnotil svůj názor. „Mě se docela líběj.“

„Takže vypadaj špatně!“ zaúpěl šedivec a zvedl se, aby se mohl podívat nejbližšímu osudu do očí. Když si stoupnul vedle Hiruna, zjistil, jak hluboce se mýlil.

Nebylo to špatné. Dokonce to nebylo ani ještě horší. To, co se rozprostíralo před nimi, by se dalo jen stěží nazvat tou nejhroznější strží, protože strž by proti tomu byla jen jako malá prasklinka ve vyprahlé půdě. Jako by se Hory na tomto místě rozestoupily a spolu s nimi i celá země, takže by tudy člověk dost možná prolezl až na druhou stranu, pokud nějaká existuje. Před nimi zela propast tak hluboká a široká, že by klidně mohla být koncem světa. Otvírala se jim těsně před nohama jako úzká škvíra a nakonec rozdělila část Hor nepřekonatelnou hlubinou. Po strmé skále se vinula úzká pěšinka, široká tak stopu, v některých hezčích místech možná dvě. Sem tam se na ní uchytil trs trávy, ale vypadalo to, že ani ty malé zelené flíčky si nejsou svou stabilitou příliš jisty.

„Budem se holt muset vrátit,“ pokrčil Kazyl rameny, když potlačil hrůzný nával zděšení a strachu z hloubky a podařilo se mu konečně chytit dech vyražený prvotním šokem.

„Vrátit?“ zděsil se Hirun. „To mě ani nenapadne.“

„No jasně,“ lamentoval šedivec. „Že mě to hned nenapadlo! Tebe to ani nenapadne. Ale mě ano!“ zaječel hystericky. „Chceš nás oba dva zabít?!“

„Proč?“ podivil se hrdina. „Je to docela široký. A vypadá to, že se drolej jenom ty hrany. Určitě se to pod náma nemůže utrhnout.“

„Do psí nohy a kočičího vocasu,“ zanaříkal Kazyl. „Proč já vlastně s tebou pořád někam lezu?“

Chvilku si objímal hlavu v tichém skuhrání, zatímco Hirun si s láskou obhlížel terén.

„A víš co?“ vyskočil náhle šedivec na nohy. „Já tam prostě nepůjdu!“

„Ale notak,“ uklidňoval ho vazoun. „Bude to mít tak míli, možná ani to ne, za chvíli to máme za sebou.“

„Já se prostě tohohle balvanu nepustím, a basta,“ stál si Kazyl na svém a objal kámen, na kterém před chvílí odpočíval.

„Podívej, vždyť je ta stezka tak hezky rovná,“ přesvědčoval Hirun. „Budeš se jenom dívat pod nohy a… hele!“

„Mě nic nezajímá,“ zavrčel šedivec. „Nikam nejdu!“

„Ale ne, koukej!“ zatahal ho hrdina za rukáv a dožadoval se jeho pozornosti kvůli čemusi za Kazylovými zády.

Šedivec chvíli přemýšlel, jestli se nejedná o nějaký úskok, ale pak si uvědomil, že Hirun nejspíš není něčeho takového vůbec schopen, a trochu se uvolnil. Pomalu se otočil, aby ukázal, že o to vůbec nemá zájem a dělá to jen kvůli naříkavým prosbám.

Pár yardů před nimi levitoval tvor. Byl dlouhý i široký asi jako napjatá paže, měl několik končetin a tlam, ze kterých mu vykukovaly celé tucty žlutých zubů. Jeho místy chlupaté tělo mělo zvláštní modrozelenou barvu.

„Uá!“ pronesl tvor tónem stvoření, které právě našlo něco nevábného na chodníku, ale má dojem, že by se z toho mohlo vyklubat něco dobrého k snědku.

„Uá!“ pronesl znovu, tentokrát už o něco nadšeněji. Dojem se zjevně potvrdil.

„Bezva!“ zajásal hrdina a tasil meč. „První monstrum z Hor! Jak já se těšil.“

Několika ladnými pohyby si vyzkoušel, zda-li mu meč sedí dobře v ruce, a zároveň se tím taky pokusil ohromit případné obecenstvo. Na tvora to ovšem nemělo žádný viditelný účinek a Kazyl se krčil příliš hluboko za balvanem, aby to mohl docenit.

Příšera zacvakala několika čelistmi a vrhla se na Hiruna. Ten s chladnokrevností ostříleného válečníka čekal až do posledního okamžiku s napřaženým mečem. Když už byla stvůra vzdálená jen pár palců, prudce švihl zbraní a ta projela tělem tvora od jedné z hlav až po malý zakroucený ocásek.

Dlužno říci, že to nemělo žádný valný účinek. Nikde se neobjevila ani kapka krve. Netvor také ani trochu nezpomalil, takže se musel hrdina rychle uhnout a jeden z obřích drápů mu prolétl necelý palec nad ramenem.

Kazyl uslyšel svistot meče, a tak se zvedl zpoza kamene s přesvědčením, že spatří podivné stvoření válet se ve smrtelných křečích na okraji propasti. Jaké bylo jeho překvapení, když tomu tak nebylo.

Obluda spatřila další cíl a radostně k němu vyrazila. Šedivec ztuhl na místě neschopen pohybu a jen s hrůzou sledoval, jak se příšera blíží. Hirun si naštěstí včas uvědomil, že Kazyl rozhodně neuhne, a sejmul ho dravčím skokem o chlup dřív než stvoření.

„Koukej!“ houknul na vyděšený šedivý balík pod sebou a vyskočil rychle na nohy. Jedním ladným pohybem s otočkou dodal svému meči vražednou rychlost a pak ho prostrčil obludou. Ta vycítila svou příležitost a nejbližší tlamou ho kousla do ramene.

Kazyl vypoulil oči na kapky krve, které hned vyskočily na zraněném hrdinovi. Svět náhle přestal dávat smysl.

„Tohle je magická příšera,“ zajásal Hirun nad svým objevem. „Já se jí nemůžu dotknout, ale ona mě ano. Nepřijde ti to fascinující?“

„Ehm…“ šedivec byl zaražen nejen podanou informací, ale také nadšeným tónem, jakým byla podána. „A jak se jí teda budeš bránit, aby tě nesežrala?“ zajímal se, mezitím co hrdina uskakoval sem a tam před nenasytnými kusadly.

„Nijak!“ vyšetřil si čas na odpověď.

Tvor se znovu zakousl Hirunovi do již zraněného ramene, odmítal se pustit a ignoroval všechny hrdinovy snahy ho chytit a zpacifikovat. Nakonec musel vazoun udělat několikanásobnou piruetu, aby se stvoření vlivem odstředivé síly pustilo samo.

„Co teď?“ zajímal se zoufale Kazyl protože obluda se znovu připravila k útoku.

„Hm, myslím,“ odtušil Hirun neochotně, „že přišel nejvhodnější čas na taktický ústup.“

Na jedné straně poletovaly blížící se hladové čelisti, a tak zbyla jen druhá strana. Než se šedivec vzpamatoval, hrdina už rychlým krokem překonával úzkou pěšinku.

Když zmizel jeden cíl, zbyl obludě už jen ten méně pohyblivý a tudíž snadněji sežratelný.

„Áá? Ááááá!“ vypískl Kazyl zděšeně a vyrazil za vazounem. Jeho dlouhé nohy se vzmohly na vskutku obdivuhodnou rychlost, takže brzy hrdinu dohonil a donutil ho zrychlit.

Stvůra letěla kousek za nimi, ale po pár minutách to vzdala a vrátila se zklamaně zpět nad pevnou půdu.

„Uá!“ zařvala za nimi zklamaně a zmizela za skalním výstupkem, avšak ani jedna z uprchlých kořistí si toho nevšimla.

Šedivec před sebou tlačil hrdinu, jehož zdravé rameno se odíralo o skálu a to zraněné poskakovalo nad nekonečnou propastí. Hirun měl co dělat, aby na tenkou pěšinku vecpal celý svůj mohutný (a chlupatý) hrudník.

Po dobré půlhodině běhu se konečně římsa rozšířila, až se nakonec proměnila v obvyklou pevnou zem. Kazyl se na ni zřítil a jen bezmocně lapal po vzduchu. Nemohl si vzpomenout, jestli se od setkání s příšerou vůbec nadechl. Nohy se mu zamotaly a jen bezmocně sebou škubaly v únavových křečích.