Cesta do Bardegu (2)

Jehličnatý les se pomalu měnil v listnatý a i ten pomalu ustupoval, uvolňujíc cestu prastaré a rozpraskané skále. Kamenitý terén se začal náhle prudce svažovat. Zprvu tomu ani jeden nevěnoval přílišnou pozornost, až si toho nakonec všiml Kazyl, kterému podjela noha.

„Ksakru!“ zaklel a pokusil se nabrat zpět ztracenou rovnováhu. Rozepjal ruce jako baletka na kladině a zmobilizoval všechny své stabilizátory.

„Co je?“ zajímal se hrdina a otočil se, aby mu neušel případný pád, kterým by se mohl pobavit.

Šedivcovi se nakonec podařilo zastavit se na velkém drnu a na místě ztuhl, aby se ujistil, že opravdu stojí na místě.

„Vo co se pokoušíš?“ uchechnul se Hirun a hodil po Kazylovi jeden ze svých zářivých úsměvů. „Todle je přeci normální stezka!“ poznamenal ještě a v jeho hlase se nedal upřít jistý podtón zcela přesně naznačující, co si o Kazylově šikovnosti hrdina myslí.

„Normální stezka nebývá prakticky kolmá,“ zavrčel Kazyl, když se Hirun vydal znovu na cestu, a seskočil z drnu. V ten okamžik mu podklouzl kamínek, pod druhou nohou ulétl kousek země.

„Ááá!“ vzmohl se šedivec na zděšený výkřik a zoufale zamával rukama. Hirun jen zakroutil hlavou.

„Co to zase…“ stačil se jenom pootočit a už ho dostihlo ječící stvoření. Dobře mířenou ranou pravou paží dostal jednu přes obličej, zatímco druhá ruka ho pevně objala ve snaze nalézt nějaký pevný bod. Něco takového hrdina opravdu neočekával, a tak dříve než se stačil pořádně zapřít, sunul se dolů i s držícím se Kazylem.

„Koukej mě pustit!“

„Tak zastav!“

Konverzace se stávala čím dál tím více složitější, až se nakonec stala téměř nemožnou. Kazyl se odmítl pustit, hrdina mohl jen velmi těžko zastavit. Když se jim v cestě objevil balvan, pod kterým svah pokračoval ještě prudčeji, oba se vydali na nadcházející cestu ležmo a kulmo.

„Ááá! Jau!“

„Ou! Jauvejs!“

Nakonec přišlo celé kamenité pole.

„Jau, jau, jau, jau...“ znělo unisono z dvojích hrdel.

Les na těchto místech už dávno vyklidil své pozice, zbyla jen tráva, mech a sem tam nějaký ten malý keřík, který se dokázal na prudkém svahu uchytit. Nic proto nestálo celému tomu pádu v cestě.

Hirun s Kazylem se zastavili až v hloučku kopřiv, které se tísnily drobného potůčku dole pod svahem. V tom okamžiku vypadali jako jedno obrovské tělo s neobvyklým počtem končetin a otvorů vydávající úpění a kletby.

 „Cos to ksakru prováděl,“ zamručel hrdina a opatrně si při tom přejížděl jazykem přes zuby, aby zjistil, jestli dorazil se všemi.

„Já jsem takovou pitomou stezku nevybral,“ zahučel Kazyl a přemýšlel, jestli má cenu se pohnout nebo ne. „Určitě mám zlomenou alespoň polovinu všech kostí. A ty, co nejsou zlomený, jsou naražený.“

„Hele, na mě to nesváděj, já bych se sám od sebe nezřítil,“ protestoval Hirun a pustil se do obhlídky zbytku těla. Když došel k názoru, že je prakticky celý potlučený, ale všechny součásti jsou na svém místě a pohromadě, zvedl konečně hlavu, aby obhlédl situaci. Pohled mu opětoval pár tupých tvrdohlavých očí zasazených do hnědého plnovousu.

„Méé?“ optal se domorodec a utrhl si cosi za hrdinovou hlavou. Jal se úlovek žvýkat a prohlížel si přitom nově příchozí.

„Méé?“

„Pro boha živýho, co je zase tohle?“ vyjekl Kazyl a pokusil se vyskočit na nohy. Zapomněl ovšem, že je má ještě pořád zapletené s těmi Hirunovými, a tak sebou jen bezmocně trhl a znovu svého spolutrpitele nakopl.

„Kozel,“ odvětil hrdina otráveně. „Hele, seš si jistej, že si těch svejch dryáků nebereš moc?“

S maximální opatrností si rozebrali končetiny a pomalu se vztyčili. Kazyl měl dojem, že neexistuje ani jeden sval, který by nebolel. Na hlavě měl několik boulí a kdesi při kvapné cestě obdržel i monokl.

Hirun měl podobný pocit, ale díval se na věc o mnoho pozitivněji. Při svých bitkách už na tom byl daleko hůř, navíc se jim takhle podařilo zdolat svah rozhodně několikrát rychleji, než kdyby šli dolů pěšky. Vzato kol a kolem, bylo to vlastně štěstí.

Kazyl zapátral zrakem, aby objevil místo, ze kterého se jim podařilo sesunout se dolů. Kopec byl příšerně vysoký a nechutně příkrý.

„Nesnáším tydlecty kopce,“ pronesl s takovým odporem, že se z toho až otřásl. „Lézt zpátky by byl pokus o sebevraždu smrtelnou únavou a vyčerpáním.“ Představil si sám sebe uprostřed svahu, vyčerpaného, hladového, žíznivého a potlučeného a naplnilo ho temné uspokojení. V takovém stavu by mohl žít věčně.

„Žádnej takovej kopec tě už nečeká,“ uklidňoval Hirun a zažulil se. „Čekaj nás támhlety!“ ukázal opačným směrem.

Šedivec se otočil a v očích se mu zračilo zlé tušení, které se v okamžiku promítlo do celé tváře. Na druhé straně potůčku stála hospoda. Za ní čněl skalní masiv tak příkrý a vysoký, že proti němu vypadal ten jejich kopeček jako docela titěrná rovinka.

„Co?“ zděsil se. Upíral nevěřícný zrak na vrcholky temného pohoří. Jeho sebetrýznitelské choutky se zdály zaskočeny tak masivním soustem a nevěděly, co s tím. „To jako budeme šplhat tam nahoru?“

„Jsou tam pěšinky,“ uklidňoval hrdina a jedním ladným skokem překonal potok, aniž by si namočil byť jen špičku boty. „Jedna začíná v průrvě za hospodou.“

Průrva tam opravdu byla. Takhle z dálky se ovšem zdála tak úzká, až si Kazyl pomyslel, že bude muset ještě zhubnout, než se tam vydají. Vzhledem k jeho vzezření chodící tyčky nezbylo než přemýšlet, kterou kost si upiluje.

Šedivec zacouval, rozběhl se svým kývavým cvalem a pokusil se o přeskok potoka. Snahu vyvinul značnou, avšak díky špatnému zkorigování nohou se mu podařilo přistát v bahně na druhé straně. Zvířená voda mu okamžitě naplnila boty a namočila nohavice.

„Hrom aby do toho praštil,“ zaklel vztekle a s nemalým úsilím vytáhl zapadlé nohy na pevnou zem. „Ty teda fakt umíš vybrat cestu,“ otočil se na hrdinu a zjistil, že ten už je na půli cestě do hospody. „Čekej!“ zaječel za ním a se čvachtotem se ho vydal dohonit.

Roubená hospůdka byla poslední výspou civilizace před nepřístupným pohořím. To bylo nazýváno různě – Tajemné pohoří, Temné pohoří a nejčastěji Zatracený pitomý pohoří. Ale většina lidí mu stejně nakonec říkala prostě Pohoří nebo jenom Hory. Bylo jasné, které pohoří myslíte. Když jste vzhlédli vzhůru na nejvyšší výspy těchto monumentálních velehor a nedohlédli jste na ně, nemohli jste prostě ničemu jinému říkat hory. Proto se pahorkatiny, které ležely den cesty odtud, jmenovaly Pahorkatiny, i když měly dobrých sedm tisíc stop. Vedle Hor se všechny problémy zdály malé.

Kromě těch, které se týkaly hor samotných.

Uvnitř nebylo příliš rušno. Zdejší lidé tvrdili, že si na Hory zvykli a dívají se na ně se stejným zájmem jako na ovce. Bylo by radno dodat jako na zdravé ovce ve stádě, protože jakmile nějaká onemocněla nebo se ztratila, ocitla se ihned v nejvyšším zájmu půlky osady. Ať však lidé říkali, co chtěli, něco zapíjet museli. Vzhledem k množství pěnivého moku, který mizel v jejich hrdlech, to muselo být něco opravdu velkého.

Hirun byl v sedmém nebi hned jak otevřel vstupní dveře. Hospůdka byla sice malá, ale uvnitř prostorná. Někdo si konečně uvědomil, že zšeřelý lokál a nikdy neměněný vzduch chuť na jídlo a pití právě nepovzbuzuje, a tak hospůdkou vanul lehký průvan a pohrával si s vlasovým či jiným porostem návštěvníků. Podlaha byla, ač jí tvořila pouze udupaná země, vymetená dočista. U malých jednoduchých stolků sedělo pár hlídačů ovcí, střihačů ovcí a překupníků ovcí, i když se mezi nimi musel určitě nacházet i někdo, kdo dělal podobné věci s kozami.

„Nazdar, chlapi,“ zahlaholil hrdina hned u dveří a obdařil všechny šťastným výrazem. Odpovědí mu byl pouze znuděný a místy i lehce zastřený pohled. Hirun sice zaznamenal poněkud chladnější reakci, ale nic si z toho nedělal. Zamířil si to rovnou k objemnému sudu piva, který obsluhoval vytáhlý čahoun ve vlněné vestě.

„Dal bych si pivo,“ objednal si hrdina, ačkoliv to nevypadalo, že by tam mohl dostat ještě něco jiného. „A pro něj taky,“ doplnil a máchl rukou ke dveřím. Hned v následujícím okamžiku se otevřely a stanul v nich Kazyl. Dvěmi unavenými kroky se vsunul do místnosti a zavřel je. Než se znovu pohnul, vytvořila se kolem něj malá loužička.

S pomalým klidem natočil chlapík pivo a postavil ho před Hiruna. Ohnul se pro další korbel a zjistil, že ten hrdinův je prázdný. Chvilku přemýšlel, jestli opravdu to pivo natočil, nebo postavil před hosta prázdnou sklenici. Krátkou rekapitulací došel k názoru, že asi opravdu pivo zapomněl natočit. Naplnil tedy korbel určený pro Kazyla a sebral ten prázdný ze stolu.

Piva se okamžitě zmocnil Hirun a vyprázdnil ho na jeden zátah. Šedivec ho s lítostí pozoroval.

„Taky bych si jedno dal,“ zatoužil potichu a nesměle začvachtal mokrými botami. Hrdina na něj vesele mávl a stáhl Kazyla na vedlejší židli.

„Budeš muset chvilku počkat, von to nalejvá děsně pomalu,“ svěřil mu a spiklenecky na něj mrkl. „Ale to pivo má fakt říz.“

Barman postavil na stůl další korbel a s překvapením si uvědomil, že ten předchozí je opět prázdný. S povzdychnutím vytáhl ještě několik objemných sklenic a jal se je plnit jednu po druhé.