Cesta do Bardegu (1)

Hirun toho dne pochodoval zasněněji, než bylo jeho zvykem, a byl natolik mlčenlivý, že si Kazyl nemusel vzít ani jednu svou pilulku. Hrdina byl natolik apatický, že dokonce nevyužil možnost prohnat celou tlupu divokých prasat a nevšímavě mezi nimi prošel, zatímco šedivec si za ním namáhal hlavu, jak teď slézt z toho stromu, na který leknutím a děsem velmi rychle a svižně vyskočil. Jedinou kořistí celého dne byl malý osamělý ptáček, který se shodou náhod dostal přesně do trajektorie podivně tvarovaného přívěsku na tenké kožené šňůrce, se kterým si Hirun pohrával.

„Moct ho tak získat,“ povzdechl si náhle vazoun a zvedl neobvyklý šperk do vzduchu. Kazyl vyvalil údivem oči. Nepřekvapil ho ani tak fakt, že Hirun promluvil, protože to on dělal prakticky pořád. Podivné nebylo ani to, že věta nedávala smysl. Kazyl byl udivený jen tak obecně.

„Co?“ zeptal se zmateně.

„No přeci tohle,“ povzdychl si Hirun a zvedl ruku s přívěskem ještě výš. „Chtěl bych ho tak mít.“

Kazylovi to stále nebylo tak úplně jasné.

„Vždyť už ho máš, ne?“ podivil se.

„Já ho nezískal, dostal jsem ho,“ zafuněl Hirun zklamaně.

„To je přeci fuk, ne?“ nedal se Kazyl. „Prostě ho máš!“

„Todle je znak Bardegu, ty slepoto,“ vyjekl hrdina a strčil daný předmět šedivcovi před oči.

„A?“ nechápal Kazyl.

„A?“ nechápal i Hirun. „Znak Bardegu,“ zopakoval. „Dostal jsem ho.“

Ticho.

„No?“

Kazyl se hluboce zamyslel. Bardeg, Bardeg. To jméno mu něco říkalo. Ať už to bylo cokoliv, neznělo to pěkně, a tak šedivec ještě více zapátral v paměti. Nakonec vylovil několik vzpomínek, vesměs špatných.

Bardeg bylo město všech existujících vražedných potvor a neobvyklého množství krásných a relativně povolných žen. Kazyl by mezi těmito dvěma živočišnými druhy klidně udělal rovnítko. Nikdo nikdy nezjistil, proč se tam oba navzájem nepožrali. V každém případě ovšem mohl znak Bardegu vlastnit jen ten, kdo většinu z něj prošel a značnou část jeho obyvatelstva buď zabil, nebo svedl, v některých případech obojí dohromady. Znamenalo to tedy, že Hirun nemohl být opravdovým vlastníkem přívěšku, jen jeho jakýmsi dočasným držitelem.

Jediné, co se Kazylovi na městě Bardegu líbilo, byl fakt, že to vlastně vůbec nebylo město. Příšery pobývaly v temných lesích, jeskyních, na skálách, ve vysoké trávě, v nízké trávě, ve starých opuštěných barabiznách, v nových, posléze opuštěných barabiznách a podobných úkrytech. Mladé dámy dávaly přednost rozesetým domkům s prostornou půdou plnou sena a starých matrací, čemuž se dokonce ani nedalo říkat vesnice. Byl to prostě kraj Bardeg.

Ve středu kraje se skrývalo cosi, co kdysi dávno nejspíše opravdu městem bývalo. Teď ho ovšem obývaly jen ty nejhorší stvůry a čas od času také hrdinové.

„Á-ha,“ odtušil nakonec Kazyl opatrně, aby Hiruna ještě více nerozrušil. „Takže tys ho dostal, ale nevlastníš ho,“ shrnul.

„Jo,“ odtušil Hirun. „Chtěl bych se tam podívat. Spousta ženskejch a sem tam nějaká ta vraždící příšera, to by se mi fakt líbilo,“ zasnil se a na okamžik dostal nadšený výraz.

„Chm,“ odfrkl si Kazyl, který měl na toto zcela jiný názor. „Bardeg je pěkně trhlej. To je místo, který by měli zakázat.“ Jeho žádné stvůry neuchvacovaly, natož potom ženy, které ho často donutily spolykat hned několik jeho prášků najednou.

Ale Hirun už si Kazyla nevšímal a vydal se kupředu.

Se svou obvyklou nenápadností se dostavil večer a našel oba poutníky sedět u ohně. Šedivec s nechutí pozoroval hvězdy vykukující mezi stromy a rýpal se ve škrábanci, který mu opatřil hrdina, když se dostatečně rychle při jedné z jeho lovících akcí neuhnul. Hirun zase pozoroval poněkud otráveně stíny mezi stromy a doufal, že tam spatří něčí žhnoucí oči, aby mezi ně mohl zabodnout svůj meč.

„Já prostě nechápu, co lidi na tom Bardegu  viděj,“ vrátil se znovu Kazyl k rozčilujícímu tématu. „Mě se zdál pěkně divnej.“

„Nejni divnej, je naprosto úžasnej!“ oponoval Hirun, když tu se náhle zarazil. „Hele, cos myslel tim, že se ti zdál divnej?“

„Ééé, no,“ zamyslel se šedivec nad rozsahem všech možných eventualit, kterými by se jeho předchozí věta dala vyložit, a nepřišel než na tu jednu, kterou znamenala. Nechápavě se tedy na hrdinu zadíval. „Prostě sem tim myslel, že se mi zdál pěkně divnej.“

„Hele, myslíš to tak,“ ujišťoval se znovu Hirun, „že ses na něj podíval a řekl sis, že je divnej?“

„Jo,“ zavrčel Kazyl podrážděně, protože mu hrdinovy otázky pomalu začínaly lézt na mozek. „Prohlédl jsem si Bardeg a řekl jsem si, že je pěkně divnej. Pořád si to myslim. Bardeg je divnej. Bardeg není normální. Je divnej, chápeš to? Prostě se mi zdá divnej. Divnej, v tom slova smyslu, že je divnej.“

„Tys tam teda byl?!“ vyskočil Hirun na nohy a zvedl Kazyla za límec. „Tys byl v Bardegu?“ Lomcoval s šedivcem a poulil na něj oči se směsicí překvapení, zvědavosti a závisti.

„Koukej mě pustit!“ zaječel Kazyl a zuřivě vykopl nohy kupředu. Obranná akce se sešla s úspěchem, protože ho hrdina postavil na nohy, ačkoliv odmítl uvolnit své sevřeni a dál na něj zíral.

„Jasně, že sem tam byl,“ hulákal šedivec dál. „Dyť ti to celou dobu řikám! A zdál se mi fakt děsně podivnej! Podivnej ve smyslu divnej!“

Hirun ještě chvíli Kazyla hypnotizoval, načež ho pustil a usedl zpět na své místo. Se zrakem upřeným na šťastlivce, který navštívil ráj všech hrdinů, si toužebně povzdechl.

„Byly tam ty příšery?“ ujišťoval se.

„Jo, spousta,“ povzdechl si šedivec. „Kam se člověk jenom podíval.“

„A ženský?“ napjal se hrdina.

„Všude,“ potvrdil Kazyl pohřebním tónem. „A pořád se na mě pokoušely šahat. Povětšinou toho při tom na sobě moc neměly, takže nechápu, že už dávno všechny neumřely na nějakej ten zápal plic.“

Hirun se znovu zasnil. Viděl se, jak prochází lesem a zabíjí stvůry, které nikde jinde nelze potkat. Potom přichází k louce. Na kraji stojí borovice a pod ní si to hoví malý útulný domek, před jehož dveřmi se ležérně opírá o plůtek krásná polonahá dívka a zve ho na večeři. Možná by tam mohly být i dívky dvě, pomyslel si nakonec. Přihodil pár větví na oheň a navrátil se do přítomnosti.

„Jak to tam vypadalo?“ jal se vyzvídat a upíral na Kazyla tak toužebný pohled, že to šedivec nevydržel.

„Děsně,“ odfrkl si. „Jen co sem tam vlez, tak všude byla pustina, jako kdekoliv jinde. Nejhorší na tom ale bylo, že tadle byla vobydlená. Jen co sem vylez z toho nejhustšího lesa, tak tam byl palouk a na něm stál, ehm, strom.“

Kazyl se před posledním slovem podivně zarazil, což ještě vyburcovalo hrdinovu představivost.

„Strom?“ nadskočil. „Proč to tak říkáš? Byl zvláštní?“

Nad tím se musel šedivec zamyslet. Nebyl si zcela jistý, jak vypadá, alespoň co se týče stromů, klasifikace ‚normální‘, natož potom ‚zvláštní‘.

„Byl hrozně vysoký?“ přerušil hrdina Kazylovy úvahy.

„Ne, to bych neřekl,“ odvětil dotázaný opatrně.

„Prťavý?“

„Hm, to taky ne,“ zklamal šedivec vazouna. „Já bych řek, že byl tak normálně velkej.“

„Neměl snad nějakej divně ohnutej kmen?“ zajímal se dál Hirun.

„Ne, to ne.“ Klasifikace slova ‚divnej‘ byla stejně nejistá jako slova ‚zvláštní‘.

„Měl podivně zvrásněnou kůru!“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Kazyl a cítil, jak se pomalu přesouvá na tenký led. Hirunův hlad po informacích ho začínal pomalu děsit.

„Nějaké nezvykle střapaté listy?“ zkoušel to hrdina znovu.

„Ne,“ nesplnil šedivec Hirunovo očekávání. „Já bych řekl, že byly přiměřeně normální. Alespoň na Bardeg,“ zamumlal si pro sebe.

Kdesi opodál spadla ze stromu šiška. Možná toužila přilákat k sobě alespoň část pozornosti jakéhokoliv živého tvora, ale její snaha se neseznala s úspěchem.

„Měl ten strom alespoň nějak zvláštně tvarovanou korunu?“ zadoufal Hirun.

„Ne,“ odtušil Kazyl. „A vůbec, proč se mě pořád tak blbě ptáš?“

„Protože jsi to slovo ‚strom‘ řekl tak divně,“ vysvětlil hrdina. „Proč si teda to slovo ‚strom‘ řekl tak divně?“

„Já jsem to neřekl divně,“ bránil se Kazyl. „Jenom mě něco píchlo do zadku.“

Hirun se oběma rukama chytil zoufale za hlavu a z úst mu uniklo rozčilené zaúpění. Šedivec ještě nikdy neviděl, že by se byl hrdina něčemu nechechtal, a tak se na něj tázavě zadíval, jestli je v pořádku.

„Ty idiote!“ vykoukla nakonec z dlaní vazounova tvář. „Tak proč prostě neřekneš: au, něco mě píchlo do zadku, a tam stál strom?!“

„Proč?“odvětil Kazyl a poťouchle se usmál. Když to zjistil, zděsil se a rychle si zobnul svých antipozitiv. „To ti musim hlásit všechny svý tělesný pochody? A navíc, ten strom byl celej růžovej.“

„Řikáš celej palouk?“ optal se Hirun tak po desáté. Nadšeně kroužil okolo ohně, neboť mu jeho vlastní fantazie připravovala přímo tělesná muka. „Celej palouk plnej ženskej, který natíraj stromy na růžovo?“

„Natřely jenom ten jeden,“ upřesnil Kazyl. „A i to bylo šílený.“ Ubohý strom tenkrát zranil jeho estetické cítění natolik, že dokázal projít celou mýtinou, aniž by na něj zapůsobil jakýkoliv další zrakový vjem. „Měl celej růžovej kmen, větve, každý prťavý lísteček, růžové ptačí hnízdo, růžovej ptáček, který následně z větve spadl, když na něm zatuhla barva…“

„Plnej palouk,“ nedal se vyrušit Hirun.

„Úplně celej růžovej,“ pokračoval Kazyl.

„Samý ženský,“ navázal hrdina.

„Fůra ženskejch,“ přizvukoval Kazyl. „Už bych to nechtěl nikdy zažít.“

„Dojdeme se tam podívat!“ rozhodl se Hirun.

„Jo, ty příšery byly fakt…“ nenechal se vyrušit šedivec, ale náhle se zarazil a přehrál si v hlavě předchozí vazounovu poznámku. „Co? Ani náhodou!“

„Ale neblbni,“ uklidňoval hrdina. „Bude to skvělý! Projdeme se tam, podíváme se po nějakejch těch vobludách…“

„A žádný nestvůry zabít nechceš?“ podivil se Kazyl. „To se necháš celej den vobletovat těma nekulturníma šílenkama?“

„Vždyť jsem říkal, že se podíváme po nějakejch těch příšerách,“ zopakoval Hirun a usadil se na svou stranu ohniště. Kazyl si až teď uvědomil, koho hrdina těmi obludami myslel, a sám pro sebe s ním nesouhlasil. Nestvůry byly rozhodně horší než ty obludy zblázněné do růžové.

„A víš co?“ rozhodl se vazoun bleskově. „Vyrazíme hned ráno. Tak dobrou,“ rozkopl oheň, otočil se na bok a téměř hned v zápětí zachrápal.

Kazyl pozoroval zděšen temnou siluetu svého spícího bodyguarda a přemýšlel, jestli je nebezpečnější sebrat se teď v noci a vydat se pryč do temného lesa, nebo zůstat a ráno se vydat s hrdinou vstříc nejhoršímu městu-neměstu, co svět znal. Znovu přepočetl svůj jeden balíček sucharů, nedostatek jakýchkoliv obranných reflexů a věnoval několik minut přemýšlení nad otázkou, jak vlastně dokázal až doteď přežít. Pak si vyčistil kus země od šišek a klacků a odebral se do milosrdné říše spánku. Všechny jeho snové stromy byly temně zelené. Jediným živým tvorem daleko široko byl on sám a na každé temné větvičce visel jeden malý bílý prášek.

Ráno se lesem neslo šťastné pobrukování. Nebylo příliš hlasité, ovšem jakási vtíravost a neodbytnost se mu upřít nedala. Poté, co se ho dlouho a marně pokoušel ignorovat, otevřel Kazyl jedno oko. Jeho pohled padl na hrdinu, který se v sedě pohupoval sem a tam a pokoušel se rozčesat si bujnou kštici. Byl to natolik neobvyklý a fascinující pohled, že se šedivec ani nepohnul, dokud hrdina s namáhavou prací neskončil.

„Nazdar,“ oslovil Hirun svého probudivšího se kolegu. „Dneska to vypadá na super den.“

To si Kazyl rozhodně nemyslel. Pro něj den mohl vypadat super až v okamžiku, kdy končil. Navíc vazoun pronesl větu s takovou dávkou veselé nálady, že to šedivcovi přišlo jako rána palicí. Ze své zkušenosti už navíc dobře věděl, že to, co připadá super hrdinovi, rozhodně pro něj super není.

„Zdárek,“ donutil se nakonec Kazyl odpovědět na Hirunův pozdrav. „Dneska to vypadá, že zase začíná den.“

„To začíná každý ráno, ne?“ uchechnul se hrdina a odkudsi vytáhl kus masa k snídani.

Byla to jedna z velkých záhad, které nedokázal šedivec rozluštit. Ačkoliv Hirun neměl ani jednu kapsu, jak mohl podle pohledu soudit, a nikdy si nikam nic neschovával, vždy když byl čas jakéhokoliv jídla, vytáhl odkudsi velký kus dobře propečeného masa. Pokaždé vypadalo jako půlka prasečí kýty, a to i v případě, že jeho jediným úlovkem posledních dní byli samí králíci.

„Chytej,“ zavolal Hirun na Kazyla a hodil po něm část své snídaně. Ačkoliv byl Kazyl dosti neobratný a jeho reflexy se snad nedaly ani jako reflexy označit, na tento malý rituál si velmi rychle zvykl, a tak také nyní zachytil maso rychlým máchnutím levačky, zatímco druhou rukou se teprve pokoušel sebrat se ze země.

„Díky,“ zabručel a zakousl se s chutí do masa.

„Na henhle hen šem še hyšloeně ešil,“ zamumlal Hirun s plnou pusou. „Honešně!“

Nakonec se mu podařilo část masa polknout.

„Ani sem nemohl dospat,“ svěřoval se dál mezi sousty. „Vyrážíme do Bardegu!“

Znovu si ukousl.

„Haká kvácha!“

Kazyl si povržlivě odfrkl, nebo se o to alespoň pokusil, protože mu jeden z neposedných kousků masa zaskočil a pokusil se ho zevnitř atakovat. Šedivec se rozkašlal a hýkáním se zkoušel zaseklého kusu pokrmu zbavit. Ve svém snažení přehlédl Hiruna, který si všiml přítelových nesnází. Nelenil a vší silou praštil Kazyla mezi lopatky, což sice vymrštilo ošidný kus masa ven, ale zároveň také vyrazilo šedivcovi dech.

Kazyl chvíli lapal zděšeně po vzduchu, než se mu konečně podařilo se nadechnout.

„Dobrý?“ staral se Hirun a znělo to tak upřímně, že šedivec raději pouze přikývl. „To se stává každou chvíli,“ uklidňoval ho hrdina, „hlavně když mluvíš s plnou pusou.“

Nakonec už byla snídaně za nimi a oni mohli společně vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím. Takovémuto osudu hleděl vstříc hlavně Hirun, protože šedivec by to rozhodně formuloval poněkud odlišněji. A to i navzdory faktu, že jejich osud pravděpodobně bude více méně stejný, vzhledem k tomu, že se od sebe nikdy nehnuli na více než pár metrů, kromě okamžiků, kdy se uvolňovali kdesi v houští. Zkráceně řečeno, události už čekaly.

Hrdinovi se podařilo vymámit z Kazyla něco málo zeměpisných informací, které spojil s těmi, které už slyšel dříve, přidal k tomu něco ze svého tušení a vlastních znalostí, takže se mu podařilo vytyčit nejkratší cestu do Bardegu.

Kazylovi bývalo jedno, kterým směrem právě jdou, protože mu všechny vždycky připadaly stejně nesympatické. Tentokrát se ovšem vzmohl na odpor. Šedivec věděl už předem, že to prostě nemá cenu, ale zkusit to musel. Uprostřed přímé linky oni – Bardeg se nacházelo to nejvyšší, nejnepřístupnější a nejhůře proslavené pohoří v okruhu dobrých tisíce mil. Hirun to bral jako malý bonbónek na celkem nudné cestě. Kazyl to bral jako další zatracené místo, kde se ho určitě celé davy roztodivných stvoření pokusí praštit. Pravdu mohli mít oba.