Setkání

Lesní křižovatka byla opuštěná. Nic si z toho ovšem nedělala, protože to byl osud většiny lesních křižovatek, obzvláště těch, které vypadaly jako tahle. Vypadat opuštěně byl její denní chleba a nutno podotknout, že v tom byla opravdu dobrá. Osamělost z ní jenom sálala. Bylo otázkou, jak vlastně vznikají pěšinky a křižovatky, když po nich nikdo nechodí, ale nikde nebyl nikdo, koho by to alespoň trochu zajímalo. Křižovatce to bylo fuk.

Náhle lesní cestičku naplnily jakési kroky a na rozcestí se objevil jeden muž. Kroky se ozvaly i na další pěšince a i tam se objevil jeden muž. Pro křižovatku to znamenalo, že na ní náhle stojí dva muži. Bylo jí to fuk.

Ne tak oběma mužům. Jakmile oba dva vykročili ke stejné stezce, zastavili se a jali se navzájem pozorovat. První jeden muž byl zajisté nepřehlédnutelný. Dobré dva metry vysoký, přibližně stejně tak široký v ramenou. Dole se v úzkých nohavicích rýsovaly vypracované nohy, které nahoře končily pevným zadkem, který obvykle přiváděl všechny dívky do stavu extáze. Muž byl přesně tím typem, který snadno dobude ženských srdcí, ostatně ne jenom těch. Tomu odpovídal i frajerský úsměv bílých zubů a veselá jiskra v oku. Na zádech se mu ležérně houpal zasunutý meč a vykukoval dlouhánovi nad rozevlátou hnědou hřívou.

I druhý jeden muž byl nepřehlédnutelný, ačkoliv z naprosto odlišných důvodů. Byl vysoký a tak ohnutý, že ani jako vysoký nevypadal. Ramena vysunutá dopředu a dolů, tělo zakrývalo šedivě černé oblečení, které maskoval šedivě černý plášť sepnutý pod bradou kusem drátu. Dlouhé mastné vlasy lemovaly nevýrazný a rozčarovaný obličej. Kysele se zadíval na jiskřící samolibost toho druhého.

„Proč se tak ksichtíš?“ optal se hezoun vesele.

Šedivák neodpověděl a vyzkoušel další ze své sbírky kyselých výrazů.

„Hele, já jsem Hirun,“ pokračoval dál vazoun.

Jeho nenadálý společník se nakonec rozhodl k odpovědi.

„Kazyl.“

„Co?“

„No, Kazyl.“

Hirun zvedl oči v sloup.

„Jo, vždyť slyším, ale co?“

„Jak ‚co‘,“ zavrčel šedý plášť ještě otráveněji. „Prostě se tak jmenuju.“

Hirun se rozzářil.

„Jo tak!“ vydechl nadšeně. „A to jsi něco zkazil, že jsi Kazyl?“ rýpnul si a ihned se vlastnímu vtipu zasmál.

„Pche,“ usoudil muž dotčeně a zamyslel se. „Ty jdeš stejnou cestou jako já, co?“ optal se nakonec.

„To podle toho, jestli jdeš támhle tudy,“ ukázal Hirun rukou na jednu ze stezek. Když Kazyl kývl, ještě o něco málo rozšířil svůj úsměv. „Tak to půjdeme spolu.“

„No bezva,“ zabrblal Kazyl. „Tohle je to moje příslovečný štěstí. Zase hrdina,“ odfrkl si a vydal se po stezce pryč.

„Hele, jaks na to přišel, že jsem hrdina?“ zarazil se Hirun, „vždyť jsem ti to neřekl?“ Pustil se za mizejícím pláštěm.

Lesní křižovatka byla znovu opuštěná. Nevadilo jí to, vypadat opuštěně byl její denní chleba. A navíc, bylo jí to fuk.

Dva páry nohou dusaly po lesních pěšinkách a poslaly celé tucty neopatrných mravenců přímou linkou do nebe plného šťavnatých housenek a vypasených mšic. První dvě nohy patřily Hirunovi, který si vykračoval vepředu, rozmachoval se pažemi, jako kdyby vesloval, a pískal si nějakou písničku.

„Kdybys tak toho nechal,“ zahučel Kazyl podrážděně. „Celou dobu si jenom něco bzučíš.“

Hrdina si toho nevšímal a pokračoval ve hvízdání dál, pro změnu nepatrně silněji.

„Nechápu, proč zrovna já musím celou cestu poslouchat nějaký přisprostlý písničky,“ hudroval šedoplášť dál a vztekle kopal do kamenů, které byly ve špatný čas na špatném místě a nestihly uhnout.

„Co je ti do toho, že je trochu šťavnatější?“ nedal se Hirun. „A vůbec, jak to víš? Já nezpívám slova, jenom si pobrukuju!“

Kazyl si uvědomil svou taktickou chybu, a tak raději jen něco zahučel. Lechtivý text písničky se mu zároveň s Hirunovým broukáním objevoval v hlavě a vyvolával pocity, které chtěl starý kakabus už dávno velmi hluboko pohřbít. Nakonec to nevydržel a zalovil v plášti. Po chvilce klení a jedné ráně do hlavy, když v zápalu boje přehlédl větev, se mu podařilo vylovit z jedné z kapes malou chrastící piksličku. Uvnitř se nacházela hrstka drobných bílých bonbónků. Kazyl jeden vyndal a strčil si ho do pusy. Pak se zahleděl na krabičku. Pak na Hiruna. Nakonec si lehce povzdychl, vyndal ještě jeden bonbon, snědl ho a vrátil paklík zpět na své místo.

Hirunovi ovšem šedivcovy čachry neušly.

„Jé, ty máš cukrátka!“ rozzářil se a praštil Kazyla přátelsky do zad, až se ten zakuckal a chvíli se pokoušel popadnout dech. „Dej mi taky!“

Kazyl teatrálně zalomil rukama. Pak si uvědomil, že to vypadá dost komicky, a nechal toho.

„To nejsou žádná cukrátka,“ prohlásil rozčileně a pokusil se zvětšit rozestup mezi sebou a Hirunem. Marně. Jakmile hrdina zjistil, že by mohl mít jeho společník něco dobrého na zub, odmítal se od něj vzdálit pro případ, že by mohl přijít o možnost část získat.

„To jsou moje antipozitiva,“ bránil se dál Kazyl a nejevil byť jen sebemenší vůli se o ně podělit.

„Cože?“ vyvalil nechápavě oči Hirun. „Antico?“

„Antipozitiva,“ zopakoval Kazyl a ještě zrychlil. Bolely ho nohy a zrychlení bylo vhodným způsobem, jak to ještě zhoršit. Cítil, že by se musel Hirunovi pošklebovat, a tak hledal nějakou jinou zábavu, než prášky zaberou.

„K čemu je ta věc dobrá?“ vyptával se dál hrdina. Ochutnal by to v případě, že by mu potom narostly větší svaly nebo jiné příhodné části těla, kterými by mohl oslňovat opačné pohlaví. Když se však podíval na Kazyla, uvědomil si, že nic takového to asi nebude.

„To je proti takovýmu bláznivýmu chechtání, jakým trpíš ty,“ uchechtnul se Kazyl. Pak si uvědomil, že se uchechtnul, a zamračil se.

„Jako proti dobrý náladě?“ nedal se odradit Hirun a zapojil všechny logické obvody.

„Jo,“ zněla Kazylova lakonická odpověď. Hrdina se na oplátku hluboce zamyslel. Ruka mu samovolně vystoupala až k hlavě a začala ji drbat, nenápadně tak postrkujíc myšlenky po určených drahách.

„Proč nechceš mít dobrou náladu?“ nedokázal pochopit. On jí měl neustále a naprosto mu to vyhovovalo.

„Mam z dobrý nálady blbou náladu,“ odvětil Kazyl a soustředil veškerou svou pozornost na kmitání svých křivých nohou. To hrdinovy nohy šlapaly naprosto samovolně, jen závity pod lebkou se zasekávaly.

„Takže, když nechceš mít dobrou náladu, tak musíš chtít mít blbou náladu,“ ujistil se Hirun, zda-li vše pochopil správně, a málem si při tom zlomil mozek.

Kazyl jen zakýval hlavou. Nesměl hrdinu poslouchat do té doby, než začnou pilulky fungovat. Počítal zvlášť jehličnaté a zvlášť listnaté stromy, které minuli, a kalkuloval jejich vzájemný poměr.

„Hele, to přeci vůbec nejni logický,“ namítl Hirun po několika minutách pochodu.

„Co máš teď zrovna na mysli?“ nechápal Kazyl. Ten už byl v myšlenkách velmi daleko, konkrétně ve světě, ve kterém byl Hirun vyhynulým druhohorním plazem pohřbeným pod tunami rozkládajících se zbytků.

„No, když máš dobrou náladu, tak tě to štve, tak z toho máš blbou náladu. Jenže ty máš blbou náladu rád, takže tě to těší, když jí máš. Takže z toho máš dobrou náladu. A tu ty nemáš rád!“

Kazyl hlasitě zaúpěl. Chytil se rukama za hlavu a začal obíhat strom za nepřetržitého jekotu. Když mu došel dech, objal zvrásněný kmen a několikrát do něj udeřil hlavou.

„Proč zrovna já?“ vydechl zničeně.

„Nu, já nevim,“ pokrčil rameny Hirun. „Třeba se to to, no, dědí.“

Kazyl se několikrát zhluboka nadechl a zase vydechl, aniž by řekl jedno jediné slovo.

„Aghrl,“ prohlásil nakonec. Běh napomohl práškům, které začaly účinkovat, a tak byl teď šedivec velmi spokojeně nespokojen. Špatnou náladou přímo jiskřil, takže se dokázal vydat na pochod bez dalších úlevných výlevů. Hirun ho následoval a zcela z nedostatku jiné zábavy se rozhodl pobrukovat si lechtivé písničky. Kazylovi to bylo zjevně jedno. Potichu si prozpěvoval oplzlé texty na pohřební melodie a děsivě se u toho mračil.

Pokračovali v cestě dál, když se náhle Hirun zastavil. Kazyl si toho nevšiml a narazil do něj, což mělo za následek proud kleteb, které byly bleskurychle zastaveny Hirunovou rukou přitisknutou na Kazylova ústa. Kazyl sebou zacukal ve snaze se uvolnit, avšak marně. Nakonec se tedy nechal v klidu dusit.

Hirun se rozhlédl, natočil hlavu sem a tam, pak pustil Kazyla a velkým obloukem skočil za strom. Následoval hlasitý náraz doprovázený zděšeným kvičením a hlukem zápasu. Obé v okamžiku utichlo a Kazyl jen přemýšlel, jak ze sebe dokázal hromotluk vydat takový vysoký jekot. Nakonec se hrdina postavil na nohy a zdvihl vítězně pravici. V ní se houpalo jakési tlusté a chlupaté zvíře. Viselo bezvládně za dlouhý pruhovaný ohon a silné zadní packy směřovaly každá jiným směrem, stejně tak jako přední.

„No ať do mě praští jestli vim, co to je,“ zarazil se Kazyl. Kožich zvířete nabýval všech barev od bílé, přes hnědou až po červenou a bylo jen s podivem, jak něco tak příšerně barevného mohlo v lese vůbec přežít.

„Já tomu řikám voběd,“ uculil se na oplátku Hirun. Zatočil se zvířetem a hodil ho po Kazylovi. „Na, podrž mi to!“

Chlupatá koule zasáhla Kazyla přímo do obličeje.

„Ble! Fujtajksl! Mám chlupy mezi zubama!“ zanadával, když se vzpamatoval z nenadálého útoku. „Tos mi to nemohl prostě normálně podat?“

„Proč?“ nechápal Hirun a hodil několik suchých větví na hromadu vedle Kazyla, díky čemuž ho opět málem trefil. „Takhle to taky šlo.“

Přitáhl několik dalších větví a rozlámal je. V cuku letu bylo připravené malé ohniště. Pak sebral Hirun chladnoucí pytel blech, zachytil mu nohy o větvě nejbližšího stromu a stáhnul ho.

„Chceš to?“ optal se Kazyla a strčil mu před obličej svlečenou kůži. „Určitě bude pěkně hřát nebo půjde dobře prodat.“

Kazyl se s odporem zahleděl na krvavou kožešinu.

„Ne, díky,“ odstoupil raději znechucen dál.

„Bezva,“ nenechal se vyvést z míry Hirun. Pohodil kožešinu na zem, vyvrhl neznámé zvíře a nabodl ho na větev. Tu upevnil nad ohniště a pak dříví podpálil profesionálně vykřísnutou jiskrou. Když se plamen rozhořel, sedl si na zem, opřel se o kmen stromu a zavřel oči.

Kazyl rozhodně tak uvolněný nebyl. Hirun rozdělal oheň v lese uprostřed suchého léta a nepostavil pořádné ohniště z kamenů. Neví, jestli zabité zvíře nemá dvousetkilovou maminku. A klidně si usne.

„Jak můžeš vědět, že to není jedovatý?“ odhodlal se nakonec po dlouhých úvahách k otázce. Hirun otevřel jedno oko.

„A proč by mělo bejt?“ nechápal. „Já jsem s tim nic špatnýho neudělal.“

„To ne, ale co když je to jedovatý samo od…“ Hirun zachrápal a Kazyl si uvědomil marnost svého počínání v plné šíři. Navíc maso začínalo slibně vonět.

Po hodině by libou vůni cítil i člověk s akutním záchvatem rýmy. Hirun začichal a otevřel pro tentokrát obě oči. Zvířátko bylo pěkně opečené a přímo vybízelo k nakousnutí. Hrdina tedy neváhal a hned si utrhl zadní nohu, dlouhou skoro jako jeho ruka. Chvilku si s ní pohazoval, aby trochu vychladla, a pak se do ní zuřivě zahryzl.

Kazyl ho jen lítostivě pozoroval. Pořád měl ze zvířete obavy, ale jeho kapsy obsahovaly jen  pár sucharů, které žvýkal už celý týden a pořád nebyly o nic lepší.

„Vem si taky,“ nabídl blahosklonně Hirun.

Šedoplášť nejprve zaváhal, ale nakonec se na maso hladově vrhl s tím, že alespoň zemře dobře nasycen. Co možná nejnenápadněji si cpal maso do úst a pokoušel se nevypadat nenažraně a chtivě, což by se příčilo jeho laxní povaze.

„Tývado, kams to tak rychle dal?“ podivil se Hirun. Výsledkem Kazylova nadlidského úsilí totiž bylo, že měl nohu snědenou rychleji než Hirun, což hrdina považoval prakticky za nemožné.

„Co?“ zakuckal se Kazyl a tvářil se jako nevinnost sama. „Říkals mi přeci, abych si vzal,“ bránil se ještě.

„Kdo by to byl do tebe řek,“ pokýval hrdina uznale hlavou. „To skoro vypadá, že si taky hrdina,“ dodal ještě a kriticky si přeměřil vyzáblou postavu před sebou. „Jenom mi nejni jasný, kde schováváš meč a nějaký svaly, kterejma bys ho moh ovládat.“

Kazyl jen vyvalil vyděšeně oči.

„Ale já přeci…“ dál se nedostal.

„V poho,“ zvednul se Hirun ze země a přátelsky ho objal volnou paží, až šedivec podklesl v kolenou. „Nemusíš mi prozrazovat svoje fígle.“

„Eee,“ Kazyl se nadechl, ale pak si to rozmyslel a vzduch z plic zase vypustil. Hrdina žil ve svém vlastním světě a bylo naprosto zbytečné ho o něčem přesvědčovat. Navíc začalo pršet.

„Aby to ďas spral,“ zahromoval Hirun a nastavil tvář padající.

„Koukám, že nemáš rád déšť,“ pochválil si Kazyl, kterého potěšil fakt, že je hrdina také konečně jednou naštvaný a nevtipkuje.

„Ale ne, jen jsem ho očekával až za čtvrt hodiny. Zmátnul mě ten větřík.“

„Větřík?“ nechápal Kazyl, kterému Hirunova odpověď naprosto zkazila náladu. „Vždyť žádný nefouká!“

„No vždyť,“ potvrdil hromotluk a zatřepal hlavou, když mu spadla jedna kapka do oka. „Ale měl.“

Hirun rozkopl ohniště a sbalil zbytek masa do plátěného vaku, který vytáhl kdoví odkud. Párkrát dupnul na řeřavé uhlíky a vydal se do deště.

„Hej, vždyť to pořád hoří!“ zaječel za ním Kazyl a jal se tancovat po ohořelých větvích. Skákal z nohy na nohu a snažil se zadusit všechny jiskřičky tak dlouho, dokud mu nechytla bota. Pak zaklel, uhasil připálenou končetinu a kašlaje na zbytek doutnajícího dřeva se rozběhl za Hirunem.

Stále pršelo, nyní snad dokonce ještě hustěji než před chvílí. A nezdálo se, že by déšť mínil v nějaké dohledné době přestat nebo alespoň zmírnit. I navzdory této skutečnosti si Hirun velmi spokojeně broukal a kýval zbytkem nebohého pečeného tvora ze strany na stranu. Za ním se táhnul Kazyl, kterému voda přilepila šedivé vlasy k lebce a postarala se o jedinou hygienu, kterou jim kdy byl ochoten věnovat. Uhýbal před poletujícím vakem a vymýšlel další kletby, kterými by mohl počastovat déšť, Hiruna, nebo alespoň ten pytel.

„Hele,“ zarazil se náhle Hirun a díky perfektnímu zakroužení zápěstím a lehkému švihu rukou trefil Kazyla tornou do ramene. „Křižovatka.“

Cesta se opravdu rozdvojovala. Pravá část mířila do osídlené oblasti kolem řeky, levá zase mezi nehostinné hory, kde člověk mohl potkat tak maximálně nějakou vyhublou ovci.

Oba dva muži se na sebe tázavě podívali.

„Jdu tudy,“ oznámil Hirun a ukázal rukou doprava.

„Já tudy,“  mávnul Kazyl ke druhé stezce.

Následovala chvilka ticha, rušená jen nepřetržitým šumotem deště.

„Hm, zdá se, že jdeme každý jinudy,“ došel nakonec Hirun k objevnému závěru. „Bezva. Tak nazdar, hrdino!“ rozloučil se s Kazylem a vyrazil po cestičce dřív, než se šedivec zmohl na jakoukoliv odpověď.

Kazyl se zahleděl na svou stezku, která se ztrácela mezi temnými stromy a stoupala. Pak se podíval směrem, kterým zmizel Hirun. Pak přelétl pohledem zpátky. Zbylo mu ticho, silný nedostatek hloupých poznámek a suchary.

Hluboce se zamyslel a poklepal rukou na jednu z četných kapsiček. Když zachřestila, spokojeně se ušklíbl. Antipozitiv bylo dost.

Nakonec jedna z obou cestiček zůstala naprosto opuštěná. A jako obvykle, bylo jí to fuk.