Manuál: Jak zkoušet

1. Před zahájením zkoušení vysvětlete zkoušenému, že na správnosti jeho odpovědí závisí celá jeho další odborná kariéra, a tedy vlastně celý život. Zdůrazněte mu hned na začátku vážnost situace.

2. Začněte vždy nejtěžší otázkou. Je-li první otázka dostatečně složitá, zkoušený znervózní a nebude schopen odpovídat ani na další, sebelehčí otázky.

3. Ke zkoušenému se chovejte přísně a zdrženlivě, k dalším zkoušejícím naopak vesele a žoviálně. Čas od času se na ně obracejte a jízlivými poznámkami zesměšňujte odpovědi zkoušeného. Chovejte se přitom, jako by v místnosti nebyl.

4. Donuťte zkoušeného, aby při řešení úlohy postupoval vaším způsobem, zejména je-li to způsob neobvyklý. Během řešení doplňujte různá další omezení a předpoklady, dávejte dodatečné otázky a pokyny. Tímto způsobem je možno i jednoduchou úlohu učinit dostatečně obtížnou.

5. Nechte zkoušeného udělat triviální chybu, aby si nad ní lámal hlavu co možná nejdéle. Jestliže hrozí nebezpečí, že na chybu přijde sám, rychle mu ji opravte, dříve než se mu podaří najít správný postup.

6. Když zkoušený začne tonout a neví kudy kam, zívněte a přejděte k další otázce.

7. Čas od času se při zkoušení ptejte: "Copak jste se to neučili na základní škole?"

8. Nedovolte zkoušenému, aby kladl vyjasňující otázky a nikdy neopakujte vlastní vysvětlení nebo tvrzení.

9. Každou chvíli se zkoušeného ptejte, jestli není nervózní.

10. Pokud jsou zkoušející dva, musí se posadit tak, aby se zkoušený nacházel v křížové palbě jejich pohledů. Ptejte se vždy v okamžiku, kdy je zkoušený obrácen k druhému zkoušejícímu.

11. Při zkoušení si berte tmavé brýle - neproniknutelnost znervózňuje.

12. Zkoušení ukončete ponurou výzvou: "Počkejte za dveřmi, budete zavolán!"

Podle S. D. Masona, Proceedings of the IRE, 1965 a Doc. Ing. Ivana Štolla, CSc., Mechanika, 1995.

Jaderné střípky...

... aneb co jinde neuslyšíte.

Matematická analýza

"Tento důkaz je naprosto triviální, tak na čtvrt řádku." (pohled na hustě popsané, několikrát smazané tabule) "Já jsem to tady jenom tak roztáhl."

"Důkaz této věty je naprosto zřejmý, to si jednoduše rozmyslíte sami, že platí." (následuje důkaz alespoň přes tři tabule)

"Nepřítel po vás hodí epsilon a vy mu musíte vrátit nějaké delta..."

"Nikdo neříká, že ty náhradní testy budou těžší..."

"V příkladech se často používá násobení vhodnou jedničkou nebo přičítání vhodné nuly."

Mechanika

"Asi jste si všimli, že jsme tady s matematikou tak o dva roky napřed."

(rovnice na dva dlouhé řádky): "No, tak tohle samozřejmě upravit neumíme, ale, hm, tak tohle bude přibližně nula, tak to škrtem, tohle zanedbáme, tady ten hroznej zlomek označíme třeba jako delta na druhou. A chceme, aby nám po integrování vyšel tangenc, takže to celý takhle hezky vydělíme... No vidíte, tak s tímhle už umíme pracovat!"

Diskrétní matematika

(řešil se vtipný příklad na tabuli)
"Počkejte, nemažte ještě ten vtip!"
"Jaký vtip? Tohle je jen vtipný příklad. Vtip je například: nechť je epsilon záporné!"

Základy fyzikálních měření

"... S váhami se musí jako s ženou. Jemně, ale rozhodně."

Lineární algebra

(uprostřed nepříliš jasného důkazu) "A to mi určitě věříte, že platí."

Prolomení ledového štítu

Je to tady!
Ze mě, původně šnečí a psí tety, se stala i teta kočičí se vším všudy.

(Jen pro vysvětlení případným zvířecím neznalcům: šnečí teta chová doma šneky a zároveň si s nimi rozumí. Šneci se jí nebojí, nechají se koupat, drbat, pusinkovat (i když tomu se obvykle šnečí teta raději vyhybá) a vůbec k dotyčné chovají důvěru. Psí teta má doma psy (nebo alespoň u příbuzných), se kterými s důvěrou provádí všechny ty věci zmíněné u šneků. Rozpitvávat pojem kočičí teta už pak ani nemá smysl.)

Roztomilá Enuška, bílá ledová královna, ráčila sestoupit ze svého trůnu nedotknutelnosti a chodí se mazlit, dokonce mi i vylezla několikrát na klín (a to jsem ji ani trochu nenutila!).

Kdyby se zároveň nenaučila v libovolnou denní či noční dobu klepat ocasem na dveře a vyžadovat pozornost, byl by výsledný stav naprosto dokonalý.

Provtělení

Auto škytlo a chcíplo a znamenalo to, že Tom zůstal trčet kdesi uprostřed Brd a co se týkalo auta, jakákoliv závada pro něj byla neřešitelným problémem.

Vylezl z auta a otráveně za sebou zabouchl dveře. Chvíli mu trvalo, než našel příslušnou páčku, pak si přiskřípl ruku a praštil se do hlavy, ale nakonec úspěšně zakotvil kapotu, aby se mu neustále nezavírala.

Z motoru stoupalo teplo. Vypadal naprosto v pořádku, až na to, že prostě nefungoval.

„Co se děje?“ zeptal se náhle Toma jakýsi hlas za jeho zády. Jindy by ho to asi vyděsilo, avšak tentokrát ho plně zaměstnával jiný problém.

„Nejede,“ odtušil Tom pochmurně. „A nevím proč.“

„Máte dost benzínu a nabitou baterii?“ zajímal se hlas dál a do jeho podivně temné barvy se přimísila kapka zájmu.

„Myslím, že ano,“ zalhal Tom, který neměl o stavu baterie sebemenší ponětí, a otočil se. Svůj pohled na něj upřelo velké a lehce znuděné velbloudí oko.

To oko patřilo velbloudovi, který stál na krajnici a strkal nos Tomovi přes rameno, jako kdyby ho motor nesmírně zajímal.

Tom strnul uprostřed pohybu a překvapeně hypnotizoval dvouhrbé zvíře.

„Tamhle je uvolněnej nějakej ventilek,“ kývnul velbloud hlavou a ukousl kus smrku, jehož větev visela do cesty. Chvíli ji přežvykoval a nakonec ji s gloktavým zvukem spolkl.

 „Možná byste ho mohl zkusit utáhnout,“ navrhl nakonec, když odmlka v  konverzaci začala být příliš dlouhá. „Musíte uznat, že moje mozoly se k utahování ventilků příliš nehodí.“

 „Ehm,“ Tom se konečně vzmohl na nějaký zvuk, jeho tvář se však držela výrazu naprosté nechápavosti, takže velbloud vedle něj vypadal mnohem inteligentnější, než ve skutečnosti nejspíš byl.

V zrzaté hlavě automobilového laika klopýtaly myšlenky jedna za druhou. Co by asi tak měl říct? Něco jako ‚promiňte, ale nemohl jsem si nevšimnout, že jste velbloud‘ nebylo příliš vhodné, stejně jako otázky typu ‚Jak to, že mluvíte, když jste velbloud?‘ a ‚Kde se tady proboha vzal ten velbloud a jak to, že na mě mluví?‘. Nakonec to vzdal a s unaveným povzdechem upřel na dvouhrbé zvíře odevzdaný pohled.

„Vy jste velbloud, že,“ spíš zkonstatoval, než se zeptal, a zcela automaticky zvířeti vykal.

„Počítám, že ano,“ odvětil dotázaný.

„A nepřijde vám poněkud divné, že na mě mluvíte?“

„Trochu,“ kývl příslušník řádu sudokopytnatců hlavou. „Ale jestli jsem vám poradil špatně, tak se omlouvám. Víte, mám takový pocit, jako kdybych měl stát na písečné pláni, užívat si padesátistupňového vedra a okusovat kaktus. Jsem z toho pořád trochu zmatený.“

„Víte, opravdu byste měl stát na poušti a okusovat kaktusy místo smrků,“ přikývl Tom, taktéž zmateně. „A nemáte ani nejmenší tušení, jak…“

„Je mi to záhadou,“ pokrčil velbloud rameny. Vzhledem k velbloudí tělesné konstituci to bylo velmi působivé gesto. „Mám jednu takovou teorii, ale obávám se, že je příliš přitažená za vlasy.“

„Myslím, že v tomto případě není žádná teorie dostatečně nepravděpodobná na to, abychom ji mohli předem vyloučit,“ poznamenal Tom. Autům nerozuměl, velbloud ho mátl, ale jak se začalo mluvit o teoriích, jejich důkazech a případném vyvrácení, byl ve svém živlu.

„Dobrá. Slyšel jste už někdy o korpuskulárně-vlnové teorii?“

„No samozřejmě, částice se může chovat i jako vlna, takže může být na dvou místech současně a projde zdí, to vím,“ přikývl Tom a opřel se ležérně o auto, aby tak naznačil, že neexistuje nic, co by o této teorii nevěděl. Bohužel při tom položil ruku na špatné místo, takže se spálil o ještě horký motor, zařval a uskočil, což poněkud pokazilo jeho image neochvějného odborníka.

„Abyste věděl, v tomto oboru mám značný přehled,“ ujistil velblouda, zatímco mával spálenou rukou nahoru a dolu v marné snaze ochladit ji vzniklým vánkem.

„Takže vás taky napadlo, že jsem sem mohl prokvantovat, co?“ zajásal velbloud, lze-li vůbec o velbloudovi říci, že jásá.

Myšlenka, že by se všechny mozolnatcovy atomy sebraly, prošly skrz část zeměkoule a zase se složily uprostřed Brd dohromady, byla, mírně řečeno, dost přitažená za vlasy. Tom chtěl také hned protestovat proti něčemu tak nemožnému, ale nakonec se zarazil. Když nad tím tak přemýšlel, nemožné bylo už to, že potkal mluvícího velblouda, který se ještě před několika minutami pravděpodobně procházel někde po rozpáleném píšku, tak proč by…

„Ha!“ vykřikl náhle, když nalezl v teorii chybu. „A jak si vysvětlujete to, že mluvíte?“ Už si myslel, že zvířecího samozvaného fyzika dostal, ovšem to se hluboce mýlil.

„Napadlo mě, co by se stalo, kdyby můj mozek po té cestě prokvantoval nějakým jiným mozkem. Třeba jsem přejal nějaké mozkové spoje a struktury?“ navrhl velbloud a znovu si ukousl kus smrku. „Poflyfte,“ zamumlal s plnou pusou, „tohle má fajímafou pfíchuť, fjefil byfte tomu?“

Vysvětlení to bylo velmi zajímavé, ale také dost těžko uvěřitelné.

„Nevím, nejsem kvantový biolog,“ pokrčil teď pro změnu rameny Tom, ale rozhodně nedosáhl takového efektu.

„Napadá vás snad nějaké jiné řešení?“

„Abych řekl pravdu, momentálně ne,“ připustil Tom poněkud zahanbeně. Když i prokvantovaný velbloud má víc nápadů než on, a ještě ke všemu dost možná ví, jak spravit auto, začíná to s ním jít pěkně z kopce.

„Někde jsem svoji slovní zásobu získat musel,“ argumentoval mozolnatec ve svůj prospěch. „Logičtější vysvětlení asi jen těžko najdete.“

Tom se rozhodl za každou cenu s tvrzením polemizovat, jenže nedostal příležitost. Velbloud sebou totiž cukl a zastepoval.

„Nashle, příteli, myslím, že už kvantuji někam do tepla,“ uchechtnul se a v následujícím okamžiku se rozplynul. Okolo se rozhostilo velbloudoprázdno.

Velbloudovo náhlé zmizení přišlo Tomovi ještě absurdnější než jeho náhlé objevení, ovšem jak s jedním, tak s druhým nemohl nic udělat. Utáhl tedy ventilek, který předtím označil dvouhrbý chlupatý savec, a usedl do auta. Motor naskočil a mladík se vydal vstříc svému cíli. Zkušenost právě minulá ho zaměstnávala natolik, že málem přehlédl houbaře přecházejícího přes silnici a zastavil sotva metr před ním.

Houbař se otočil a upřel na Toma zuřivý pohled. Pak nakrčil obličej, zašklebil se a plivl na sklo přesně do výše mladíkových očí. Nakonec vztekle kopl do auta, spustil se na všechny čtyři a mimochodným krokem se odkýval do lesa.

První Tomova myšlenka byla, že zatracený velbloud měl s tou svou překopírovanou inteligencí přeci jen pravdu.

Dítě noci

Vlado byl dítětem noci. Tedy, on sám by se označil spíše týpkem noci, ale to se z nějakého důvodu neuchytilo. Ať už jste ho však nazvali jakkoliv, patřil do té temnější poloviny pozemského dne.

Miloval horkou čokoládu s lázeňskými oplatkami, černý klobouk s úzkou krempou zaražený do čela a vysoko zdvižený límec dlouhého černého pláště zakrývající tělo od brady až po paty. Jednoduše to byl temný elegán.

V lidech obvykle vzbuzoval jistou dávku nejistoty, a oprávněně. Kdyby ho však někdo viděl právě této noci, byl by asi více než nejistý. Dnes totiž Vlado nemohl odolat volání krve. Bojoval proti svému nutkání, vypil litry čokolády a zkusil i potulného psa, ale tento den nebyl jeho snažení nakloněn. Však ho v tom také podporoval úplněk, který beze všech obav osvětloval cestu. Nebylo úniku.

Tak tiše, jak to dokážou jen stvoření jako on, se proplížil k ulicemi a otevřeným oknem vklouzl do domu, jehož sličná obyvatelka už dlouho přitahovala jeho pozornost. Při cestě do horního podlaží nezavadil o žádný z korálkových závěsů, vyhnul se všem poházeným plyšákům a malým míčkům, dokonce ani neprobudil psa, a zcela bezhlučně otevřel staré, obyčejně vrzající dveře.

Dívka ležela v obrovské kulaté posteli téměř zahrabaná pod množstvím polštářků všech tvarů. Vlado za chůze odhodil klobouk a odepjal plášť. Přiklekl k dívce tak opatrně, že jí nezatahal ani za jeden z pramínků vlasů, které měla rozhozené okolo hlavy, a dýchl jí na ústa.

Zachvěla se. Zhluboka se nadechla a otevřela nevidoucí oči. I Vlado se zachvěl. Splnění jeho tužeb se blížilo. Objal dívku kolem pasu. Položil se vedle ní, nasál její vůni a tváří se otřel o tu její.

Dech Vladovo dnešní oběti se zrychlil. Jemné ženské ruce začaly bloudit po mužné hrudi mezitím co se něžné rty přiblížily k těm jeho a pak pomalu klouzaly dolů. Nakonec, když touhu už snad nebylo možné snášet dále, se dívka konečně zakousla do jeho bílého krku. Vlado slastně zasténal a žádostivě zaklonil hlavu.

Příštího rána se dívka vzbudí s děsnou chutí na horkou čokoládu s oplatkou.

Jaderná přeměna

V sobotu jsme strávili velkou část dne v ÚJV Řež (Ústav jaderného výzkumu), kde jsme si mimo jiné prohlédli lineární urychlovač a nahlédli do jaderného reaktoru (bohužel byl vypnutý).

V neděli jsme naplnili příjemný večer počítáním a společným hledáním řešení jednoho velmi zajímavého příkládku plného kongruencí.

Dnes ráno jsem se zabrala do důkazu Cauchyho vzorce natolik, že jsem málem vyrazila pozdě do školy a oblékla si každou ponožku jinou (to jsem zjistila až večer).

Myslím, že je to všechno jasným znamením toho, že se stávám jaderňákem tělem i duší.

(Jestli mi MS Word znovu změní slovo jaderňák na jaderník, přísahám, že si najdu způsob, jak zabít počítačový program.)

Transsexuální proměna

Náš skrovný již od samého počátku obývá celkem šest tvorů: dvě ženy, dva muži a dvě kočky. Tedy, chtěla jsem říct kočka a kocour, i když vlastně ne, nebo ano?

Počet zástupců jednotlivých pohlaví je v našem případě předmětem dlouhé diskuse (ne v případě lidských jedinců, tam jsme si všichni celkem jistí, i když samozřejmě jeden neví, nic dneska není na stálo).

Avšak zpátky ke kočkám. Jeden chlupatý tvor s bílou srstí a věčně nakrklým výrazem v obličeji je určitě ta kočka. I jméno Enuše tomu napovídá, navíc se chová jako správná kočičí dáma, což znamená, že všechny přehlíží a jejím projevem přízně jsou kousance a škrábance.

Pak tady máme druhého chlupatého tvora. Má správně flekatou kočičí srst, neustále úpěnlivě mňouká, tře se o nohy a jiné části těla, neustále vyžaduje lidskou přítomnost a drbání. Žebrá u stolu. Je to kočka, řekli byste, ne? Jenže pak se dozvíte, že se jmenuje Mikeš, což vaším názorem otřese. Rozhodnete se tedy rozlousknout tento problém nadobro, odchytíte mňoukající stvoření a provedete vizuální zkoumání. Kočka, ptáte se?

Ne, odpovídám. Je to transsexuální kocour. Takže vlastně ano, kočka.

Z ryzího kocoura tělem (a duší) se stala ryzí kočka tělem i duší. A pak že takové tendence mají jenom lidé.

Těžkosti smaženého sýra

Semestr je v plném proudu. Přináší s sebou různé „jak“ otázky, například „jak se to počítá?!“ nebo „jak mám tuhle školu proboha udělat?!“. Ovšem k večeru se tyto teoretické „jak“ přemění na mnohem praktičtější „co“.  A to co bude dnes k večeři?

V tomto případě se jedná o velmi zvláštní dotaz, neboť mívá každý den naprosto odlišnou odpověď (pokud vynecháme tu „nevím“).

Těžko říct, jak je to v ostatních partnerstvích, ale v mém případě záleží vymýšlení večerního menu pouze na mě. Nechat to na partnerovi, asi bychom byli o hladu.

Z nedostatku jiných surovin (špajzy a ledničky vysokoškoláků jsou vždy téměř prázdné) jsem se jednoho dne rozhodla pro smažený sýr. Petr souhlasil a ihned se hrnul, že on bude vařit a já jen budu říkat co a jak.

Nu, já se nevydržím jen koukat, a tak jsem pobíhala za přítelovými zády po kuchyni sem a tam a jedním očkem ho kontrolovala.

Tloušťka nakrájených plátků sýra se vešla do tolerance a Petr přistoupil k obalování. V tom okamžiku jsem z něj jen na okamžik spustila kontrolní oko a svou plnou pozornost upřela někam jinam, možná na nějakou z mňoukajících koček. Když jsem se na něj opět podívala, právě ponořil prsty do vajíčka v úmyslu začít ručně obalovat sýr.

„Ne!“ vyjekla jsem a jako dravec se vrhla po Petrově ruce. Mezitím, co si myl prsty, jsem vyndala vidličku a názorně předvedla, že není nutné se ve vejci koupat a lze to udělat mnohem elegantněji s čistými prsty.

Opět jsem přenechala obalování mé drahé polovičce a s oddechem se sesunula k zemi, kde jsem musela vymáčknout z jedné z koček ujištění, že ráchat si prsty ve vejci určitě není normální.

Ujištění mě uklidnilo, ale také to znamenalo, že jsem na moment spustila z Petra oči. Znovu.

Než jsem se stačila zvednout, vidlička od vajíčka se zabořila do strouhanky a změnila se tak v těstíčkovou kouli.

„Ne!“ zaúpěla jsem znovu a opět se vrhla k lince. Tentokrát putovala pod vodu vidlička, zatímco já jsem předváděla, jak se suchými čistými prsty obalit sýr tak šikovně, že na člověku nezůstane přilepené ani zrnko strouhanky.

I přes tyto drobné nedostatky po cestě byl výsledný pokrm velmi chutný. Jen bych byla nikdy neřekla, že pozorovat někoho při vaření je mnohem náročnější než vařit sama.

Jsem vysokoškolačka (jak vznešeně to zní!)

Možná jsem se zapomněla zmínit o tom, že už víc jak měsíc jsem studentkou Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské na ČVUT v Praze. Na začátek několik málo (pro někoho) překvapujících informací: ano, jsou tam holky. Ne, nejsem jediná, kdo nešel na přednášku, která byla, a šel na cvičení, které nebylo. Ne, nevím, jestli jsem jediná, komu se už podařilo nastoupit do špatné tramvaje a dojet neznámo kam. A ano, ta škola JE super, ať už si o tom kdokoli myslí cokoliv jiného (uvidíme, co si o zkouškovém budu myslet já).

Jsem dokonce studentkou i oficiálně, neboť imatrikulace již proběhla. O tomto slavnostním aktu povětšinou lidé říkají, že je nudný, a z části také mají pravdu. Nudná není samotná imatrikulace (tolik) jako spíš čekání na ní, které v našem případě trvalo hodinu a půl. A to je příliš dlouhá doba na sezení na jednom místě, i když se nacházíte v Betlémské kapli a můžete si tak luštit nábožensky laděné texty psané ve staročeštině.

Samotný obřad pak naskýtá mnoho možností zábavy: můžete pozorovat profesory, pochechtávat se nad snahou proděkana pro pedagogiku snažícího se korektně a vážně přečíst všechna cizí jména, i ta, co zní skoro jako Chosé Alechandro nebo Nachzaghragh. A pokud se nacházíte právě na imatrikulaci nových jaderňáků, je nejlepší propočítávat průměrnou dobu připadající na vyslovení jména jednoho studenta, celkovou pravděpodobnou délku celé akce, poměr mezi časem uběhlým a časem ještě očekávaným a procenta spolužáků, kteří už řekli své „slibuji“.

Bylo to celkem jednoduché: seděli jste na místě, a když vyslovili vaše jméno, vstali jste, řekli to své zavazující „slibuji“, a zase si sedli. Vzhledem k počtu nových adeptů na titul ing. se čtení jmen protáhlo asi na třičtvrtě hodinky. Částečnou zásluhu na tom měl i jedinec, který po vyslovení svého jména sice vstal, ale místo „slibuji“ jasným hlasem řekl „tady“. To mělo za následek delší odmlku v procesu, neboť se muselo počkat, až se přestanou smát profesoři s proděkanem.

Jak vidíte, v žádném případě není třeba tuto akci předem zahazovat. Jen buďte alespoň tak chytří jako někteří jedinci (jako třeba já) a vezměte si s sebou svačinu. Nebo ještě lépe nebuďte tak líní jako jiní jedinci (třeba taky jako já) a vezměte si s sebou kromě svačiny i knihu.

Úvodní zvolání

Nazdar internetový světe!
Toto je můj již několikátý pokus založit si jediný a trvalý blog, který mě nebude časem rozčilovat svým podivným a nevyzpytatelným formátováním textu a dalšími věcmi, se kterými není možné vůbec nic udělat. Nezbývá, než si na začátek popřát hodně trpělivosti. Jak mě, tak vám.

Bloggeru (zatím) zdar!