S Vánocemi – pro mě tento rok poprvé – dorazilo i zkouškové období. Se všemi zkouškami ještě před sebou vlastně nevím, co mě konkrétně čeká, už teď ale situace nabírá zajímavé obrátky.
Tak kupříkladu jsem se začala učit. Možná si říkáte, že na tom není zas až tak nic zvláštního, vezmeme-li v úvahu mé studium na vysoké škole, ale uvědomte si prosím, že až dosud jsem nic takového nedělala.
Asi za to může ta pověstná ruka osudu. Až doteď jsi se flákala, milá holčičko, tak se teď snaž. Tato končetina vás postrkuje sem a tam a čeká, co s tím uděláte.
Rozhodla jsem se jí postavit.
Děsivé sny se zkoušejícím profesorem matematické analýzy jsem se pokusila přebít shlédnutím hrdinného filmu, což ovšem mělo jen ten následek, že se Pán Zla (rozuměj profesor) plynule měnil na Gandalfa, Sarumana a zase nazpátek, přičemž děsivě mával holí a jezdil okolo na saních poháněných králíky.
Strávila jsem ještě delší čas než obvykle v hlasité diskusi sama se sebou, cože vlastně pan Steinitz myslel tou svou větou a jak z ní proboha můžou vyplývat všechny ty věci, o kterých naše přednášející tvrdí, že z ní vyplývají.
Když jsem pak na uklidněnou začala ve volných chvílích skládat papírové květiny a ve snu mě počaly honit i obří okvětní lístky, rozhodla jsem se zasadit tvrdý protiúder a shlédla jsem v televizi konec romantického filmu, bohužel bezvýsledně.
Zdá se, že nezbývá než držet čenich blízko u skript a doufat, že všechny ty vědomosti, které mi zatím unikají, se rozhodnou přemigrovat do mých mozkových závitů a přepíší tak ty části, které mi neustále podstrkují neurotické sny. Nechci se pořád po nocích potloukat po n-dimenzionálních prostorech.
