Těžkosti smaženého sýra

Semestr je v plném proudu. Přináší s sebou různé „jak“ otázky, například „jak se to počítá?!“ nebo „jak mám tuhle školu proboha udělat?!“. Ovšem k večeru se tyto teoretické „jak“ přemění na mnohem praktičtější „co“.  A to co bude dnes k večeři?

V tomto případě se jedná o velmi zvláštní dotaz, neboť mívá každý den naprosto odlišnou odpověď (pokud vynecháme tu „nevím“).

Těžko říct, jak je to v ostatních partnerstvích, ale v mém případě záleží vymýšlení večerního menu pouze na mě. Nechat to na partnerovi, asi bychom byli o hladu.

Z nedostatku jiných surovin (špajzy a ledničky vysokoškoláků jsou vždy téměř prázdné) jsem se jednoho dne rozhodla pro smažený sýr. Petr souhlasil a ihned se hrnul, že on bude vařit a já jen budu říkat co a jak.

Nu, já se nevydržím jen koukat, a tak jsem pobíhala za přítelovými zády po kuchyni sem a tam a jedním očkem ho kontrolovala.

Tloušťka nakrájených plátků sýra se vešla do tolerance a Petr přistoupil k obalování. V tom okamžiku jsem z něj jen na okamžik spustila kontrolní oko a svou plnou pozornost upřela někam jinam, možná na nějakou z mňoukajících koček. Když jsem se na něj opět podívala, právě ponořil prsty do vajíčka v úmyslu začít ručně obalovat sýr.

„Ne!“ vyjekla jsem a jako dravec se vrhla po Petrově ruce. Mezitím, co si myl prsty, jsem vyndala vidličku a názorně předvedla, že není nutné se ve vejci koupat a lze to udělat mnohem elegantněji s čistými prsty.

Opět jsem přenechala obalování mé drahé polovičce a s oddechem se sesunula k zemi, kde jsem musela vymáčknout z jedné z koček ujištění, že ráchat si prsty ve vejci určitě není normální.

Ujištění mě uklidnilo, ale také to znamenalo, že jsem na moment spustila z Petra oči. Znovu.

Než jsem se stačila zvednout, vidlička od vajíčka se zabořila do strouhanky a změnila se tak v těstíčkovou kouli.

„Ne!“ zaúpěla jsem znovu a opět se vrhla k lince. Tentokrát putovala pod vodu vidlička, zatímco já jsem předváděla, jak se suchými čistými prsty obalit sýr tak šikovně, že na člověku nezůstane přilepené ani zrnko strouhanky.

I přes tyto drobné nedostatky po cestě byl výsledný pokrm velmi chutný. Jen bych byla nikdy neřekla, že pozorovat někoho při vaření je mnohem náročnější než vařit sama.

Jsem vysokoškolačka (jak vznešeně to zní!)

Možná jsem se zapomněla zmínit o tom, že už víc jak měsíc jsem studentkou Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské na ČVUT v Praze. Na začátek několik málo (pro někoho) překvapujících informací: ano, jsou tam holky. Ne, nejsem jediná, kdo nešel na přednášku, která byla, a šel na cvičení, které nebylo. Ne, nevím, jestli jsem jediná, komu se už podařilo nastoupit do špatné tramvaje a dojet neznámo kam. A ano, ta škola JE super, ať už si o tom kdokoli myslí cokoliv jiného (uvidíme, co si o zkouškovém budu myslet já).

Jsem dokonce studentkou i oficiálně, neboť imatrikulace již proběhla. O tomto slavnostním aktu povětšinou lidé říkají, že je nudný, a z části také mají pravdu. Nudná není samotná imatrikulace (tolik) jako spíš čekání na ní, které v našem případě trvalo hodinu a půl. A to je příliš dlouhá doba na sezení na jednom místě, i když se nacházíte v Betlémské kapli a můžete si tak luštit nábožensky laděné texty psané ve staročeštině.

Samotný obřad pak naskýtá mnoho možností zábavy: můžete pozorovat profesory, pochechtávat se nad snahou proděkana pro pedagogiku snažícího se korektně a vážně přečíst všechna cizí jména, i ta, co zní skoro jako Chosé Alechandro nebo Nachzaghragh. A pokud se nacházíte právě na imatrikulaci nových jaderňáků, je nejlepší propočítávat průměrnou dobu připadající na vyslovení jména jednoho studenta, celkovou pravděpodobnou délku celé akce, poměr mezi časem uběhlým a časem ještě očekávaným a procenta spolužáků, kteří už řekli své „slibuji“.

Bylo to celkem jednoduché: seděli jste na místě, a když vyslovili vaše jméno, vstali jste, řekli to své zavazující „slibuji“, a zase si sedli. Vzhledem k počtu nových adeptů na titul ing. se čtení jmen protáhlo asi na třičtvrtě hodinky. Částečnou zásluhu na tom měl i jedinec, který po vyslovení svého jména sice vstal, ale místo „slibuji“ jasným hlasem řekl „tady“. To mělo za následek delší odmlku v procesu, neboť se muselo počkat, až se přestanou smát profesoři s proděkanem.

Jak vidíte, v žádném případě není třeba tuto akci předem zahazovat. Jen buďte alespoň tak chytří jako někteří jedinci (jako třeba já) a vezměte si s sebou svačinu. Nebo ještě lépe nebuďte tak líní jako jiní jedinci (třeba taky jako já) a vezměte si s sebou kromě svačiny i knihu.

Úvodní zvolání

Nazdar internetový světe!
Toto je můj již několikátý pokus založit si jediný a trvalý blog, který mě nebude časem rozčilovat svým podivným a nevyzpytatelným formátováním textu a dalšími věcmi, se kterými není možné vůbec nic udělat. Nezbývá, než si na začátek popřát hodně trpělivosti. Jak mě, tak vám.

Bloggeru (zatím) zdar!