Blízké setkání čtvrtého druhu

Je pátek, deset hodin večer. Přesně ten čas, kdy moje hospoda praská ve švech. I když teď bych měl spíš říct, že to je ten čas, kdy by moje hospoda byla bývala praskala ve švech, kdyby nás nebyli bývávali navštívili naši „vesmírní přátelé“, důraz na uvozovkách.

Ptáte se, jak je možné, že v pátek večer není v nejlepší hospodě široko daleko ani noha, zvlášť když v televizi běží hokej? Rád vysvětlím.

Začalo to před několika měsíci, když jedna z televizí odvysílala reportáž o neidentifikovatelných létajících objektech, které v noci krouží nad poli s řepkou. Reportér se jako obvykle tvářil smrtelně vážně, když komentoval několik rozmazaných amatérských videí blikajících světýlek, která mohla být vším od světlušek po přistávající boeing 737, a samozřejmě byl toho názoru, že se jedná o UFO.  Nakonec zkonstatoval, že obětavě pro dobro lidstva stráví na vytipovaných polích celou noc, aby mohl divákům sám zprostředkovat ten neuvěřitelný zážitek blízkého setkání prvního druhu, tedy pozorování našich vesmírných návštěvníků, kteří určitě jen čekají na tu správnou chvíli (a taky asi na tu správnou osobu, nejlépe brilantního zpravodaje), aby přistáli a potřásli si s člověkem rukou či jinou končetinou dle vlastního výběru.

Asi vás nepřekvapí, že ač většinu národa reportáž spíš pobavila, našli se tací, kteří ji vzali zcela vážně a vydali se sami do polí, aby se o blikajících světlech přesvědčili na vlastní oči.

Co vás ovšem překvapí bude fakt, že tentokrát měli všichni ti lovci senzací pravdu. Netrvalo to ani pár dní a už jste k velké radosti zemědělců nemuseli potmě dupat v obilí, abyste spatřili podivná běhající světýlka na obloze, stačilo jen po cestě do práce zvednout hlavu. K umocnění zážitku druhého stupně tohoto blízkého setkání jste si k tomu mohli zapnout jakoukoliv rádiovou stanici, protože bez ohledu na nastavenou FM jste vždycky dostali zvuky připomínající dávící slepici.

A za dalších pár dní přistála první z těch blikajících kulatých věcí na Staroměstském náměstí. Z ní vylezl tvor připomínající zmutovanou zářivě zelenou chobotnici a jedním ze svých chapadel poklepal na hlavu japonskému turistovi, který byl tak překvapen, že si ani nestihl udělat selfie.

Vypuklo celosvětové šílenství. Slavnostně ozářené lodě návštěvníků přistávaly na každém dost velkém prostranství a kdo každý den neprožil nějaké to blízké setkání třetího druhu, jako by ani nebyl. Ty zelené potvory vyvolaly větší davové šílenství, než by způsobil Justin Bieber při návštěvě dívčí internátní školy, a okamžitě pronikly do všedního života snad všech lidí na planetě. Mimozemšťané podávají lidem chapadla, nechají se krmit hranolkami s tatarkou a do všeho strkají svou rosolovitou hlavu. Jediné místo, kam z nějakého důvodu očividně nechodí, jsou útulné hospody s dobrým pivem za rozumnou cenu a stále naštvanějším hostinským.

Což je ten důvod, proč stojím za barem zcela osamocen a jediné pivo, které jsem dneska natočil, bylo moje vlastní. Pomalu se blížím ke krachu a náladu mi dnes nezvedne ani ten hokej, obzvláště proto, že po ledě krouží kromě hráčů i několik zelených chobotnic.

Uprostřed chmurných a nenávistných úvah mě vyrušilo vrznutí branky od zahrádky. Že by přeci jenom někoho konečně přepadla chuť na pivo? Nasadil jsem široký úsměv a připravil si sklenici.

Oboje zbytečně.

Do hospody vsliznul zelený chobotničkák. Propletl se mezi stoly, ovinul barovou židli několika chapadly a vysoukal se na ni. Pak kývl okem na dlouhé hubené stopce a zvedl další chapadlo. Kdyby to byl člověk, tak bych řekl, že si objednává pivo, jenže u mimozemšťana těžko říct. Na druhou stranu, i kdyby to byla objednávka, bylo by mi to jedno. Nenalejvám nikomu, kdo mi ničí podnikání. Dokonce bych se vsadil, že jeho návštěva Země ani nevzrušuje. Setkání třetího druhu pro něj už musí být okoukaná záležitost.

Chvíli jsem marťana rozhořčeně pozoroval, ale s ním to vůbec nehnulo. Nakonec jsem ho chtěl z hospody vyhodit, když tu mě to trklo. Třeba by ho vzrušilo setkání čtvrtého druhu, pomyslel jsem si a rozvinul svůj nový převratný nápad do praxe.

Byla už hluboká noc, když jsem si konečně mohl zase sednout a natočit si pivo. Chvíli jsem dumal nad tím, jestli mi mé dnešní setkání s mimozemšťanem nepřinese nějaké problémy, ale nakonec jsem ty obavy hodil za hlavu. Za to zadostiučinění mi to stálo. A když se člověk pořádně nají, hned vidí i ty zelené ochapadlené příšery v růžových barvách.

Navíc, smažená a s tatarkou chutnala ta chobotnice opravdu výborně.