Supervíkend

Napsáno už na konci března. Až na poslední větu, kterou se mi podařilo dopsat až teď. Sláva produktivitě.

Po dlouhém týdnu konečně dorazilo páteční odpoledne. Svítí slunce, jaro je ve vzduchu (a věřte, že to jako alergik dobře poznám) a já potkala tátu při obhlídce zahrady.

„Co máš v plánu?“ zajímalo mě. Nějaká má mírně masochistická část vždy touží po tom najít si nějakou práci, kterou můžu dělat s tátou, i když to dost často skončí nějakým mým menším zraněním.

„Říkala jsem si, že by to asi chtělo prostříhat stromy,“ dodala jsem rychle, než měl můj drahý rodič čas odpovědět a vymyslet si něco jiného.

„To by asi chtělo,“ souhlasil dotázaný. „Ještě budou tak dvě hodinky světlo, tak já skočím pro štafle.“

„Převleču se a hned jsem tady,“ ujistila jsem ho a zmizela v baráku. Jdeme stříhat stromy! Jdeme stříhat stromy s tátou! Tohle bude supervíkend!

Střihání stromů je jedna z nejzábavnějších věcí, co může člověk na zahradě provádět. Je to proto, že v rukou třímáte potenciálně nebezpečnou zbraň (myslím tím zahradnické nůžky, a zdůrazňuju, že nezdůrazňuju, komu mají být nebezpečné) a šplháte při tom po stromech. Buďme upřímní, koho by něco takového nebavilo? Navíc, když se u nás pustím do stříhání stromů, někde opodál stojí táta a radí, co cvaknout, takže je to zároveň i společenská událost.

Připouštím ovšem, že střihání stromů má i svá rizika. Tak například, než můžete začít se stříháním, musíte se nějak dostat nahoru. A existuje celý dlouhý seznam možností, jak spadnout ze štaflí nebo ze žebříku, a ještě mnohem delší seznam pro případ, že vám s tím žebříkem někdo schválně třese, což se mi stává poměrně často, neboť je to součástí našich rodinných tradic.

Pokud se rozhodnete nevyužít těch příšerně starých těžkých dřevěných a rozviklaných pomůcek, můžete se nahoru na strom dostat svépomocí, což je o dost větší sranda, ale v některých případech i o dost větší risk.

Kluci přinesli velké i malé štafle, troje různé nůžky a malou pilku. Zatímco se bavili u jednoho stromu, já vyrazila k druhému zatočit s vlky. Jedny štafle sice zůstaly volné, jejich přítomnost jsem ale vyignorovala. Existuje mnoho způsobů, jak přemístit štafle z jednoho místa na druhé, ale všechny stojí za prd. Ta věc je velká, těžká a z pohledu stěhování dost nepraktická. A navíc jsem profesionální stromolezec.

Například letní jabloň už mám vymakanou. Stačí se postavit ke kmeni, vyskočit a každou rukou se zachytit jedné ze dvou nejnižších větví. Pak rychle zvednout nohy nahoru a obejmout s nimi obě větve, takže pak visíte hlavou dolů jako lenochod. Nakonec rychle zhoupnout, vysadit do rozsochy zadek a rychlým přehmatem přesunout i zbytek váhy. A doufat, že vám v průběhu akce ze zadní kapsy kalhot nevypadly nůžky, protože pak můžete začít znovu.

Podzimní jabloň je ovšem horší. Rozsochu má až nad mojí hlavou a větve má umístěné dost netakticky, nicméně rozhodla jsem se zariskovat. Udělala jsem si dvě tři kolečka okolo kmene, abych si vybrala to nejméně špatné místo. Pak párkrát nadechnout, připravit k odrazu… Vyskočila jsem a oběma rukama se zachytila větví. Pokusila jsem se vytáhnout nahoru, jenže se mi to povedlo tak do půlky. Nohama jsem obejmula kmen a cítila, jak mi ruce pomalu povolují. Rychle jsem se o větev zapřela hlavou, to ovšem bylo jen dočasné řešení. A potupný pád zpět na zem se kvapem blížil.

„Bratře!“ zaječela jsem. „Pomoz mi, dělej!“

„Co tam děláš?“ zasmál se můj jediný sourozenec a pomalým krokem si to namířil ke mně. „Ty se tam držíš zubama?“

„Nech si ty vtipy a koukej mi pomoct dostat nahoru zadek,“ zasupěla jsem.

Nevýhoda sourozenců je v tom, že nevynechají jedinou příležitost si rýpnout. Výhoda sourozenců je v tom, že když náhodou bezmocně visíte na stromě, zcela nepochybně vám z té situace pomůžou. (A někdy dokonce i směrem nahoru.)

Když jsem byla úspěšně vysazena a vydýchávala předchozí kritickou situaci, brácha mě upozornil na nepovšimnutého diváka. Za plotem zahrady stála babka, celou situaci pozorovala, a myslím, že se musela dobře bavit. Její přítomnost mě ovšem příliš nepřekvapila, kolem našeho pozemku neustále „chodí čistě náhodou okolo“ nějaké babky, které se v důchodu zjevně nudí.

Už se skoro stmívalo, když jsme všichni tři dorazili k hrušni, kterou někdo prořezával naposledy tak před dvaceti lety. Já i brácha jsme se každý usídlili v jiné části stromu, a táta vydával pokyny.

„Tak jo, ty vezmi támhle tu prostřední z těch tří, co máš nad hlavou. Ne tu, tu vedle. Jo, to je ona. A ty se obrať a uřízni celou tuhle. Tak jo. Hoď to pryč, ať tam něco vidím. Takže, dej jí pilu a vezmi si ty nůžky. Vezmi támhle tu, co trčí přímo nahoru. Jo, tuhle, vždyť to říkám. A ty vylez ještě támhle nahoru, tak, a teď vezmi…“

Seděla jsem na štaflích s větvema ve vlasech, s vlasy ve větvích a s pilou v ruce a tlemila se na všechny okolo. Víkend byl opravdu už teď skvělý. A to jsem netušila, že může být ještě líp.

Další den ráno, když se mi konečně podařilo probojovat se skrz mytí a česání ven, bylo už teplo, opět svítilo slunce a slibovalo další téměř letní den. Odebrala jsem se na zahradu a natahala den předtím ustřižené větve na jednu hromadu, což je práce velmi uklidňující, zvlášť když jí děláte dobrovolně a sami.

Popravdě řečeno se mi v posledních letech dost velké množství zahradních prací jeví jako uklidňující a zvláště přitažlivé, což z velké části přičítám faktu, že jedinou další možností připadající v úvahu je učit se a psát seminárky. A ačkoli je programování Poissonovského nehomogenního procesu docela zábavné, pořád to znamená trčet doma u počítače. A všechny věci se obecně dělají mnohem líp, když vám do toho nikdo nekecá, takže můžu jen děkovat prozřetelnosti za náš rozsáhlý „kolchoz“, jak tomu s mírně pejorativním nádechem říká babička. Najít si nějakou činnost daleko od všech není žádný problém.

Když jsem skončila s větvemi, vydala jsem se za zbytkem svých rodinných příslušníků. Máma se pustila do čištění potoka, táta ladnými pohyby sázel svazenku a brácha za plotem bránoval sousedovic louku. (Zemědělské brány jsou něco jako obří železný hřeben s hřebama dlouhýma asi deset centimetrů. Může se s tím „vyčesávat“ louka od suché trávy nebo pole od plevele.) Ani jsem se nestačila rozhlédnout okolo, když brácha zastavil náš malotraktor a jal se na mě mávat.

„Nechceš jít místo mě bránit?“

Bránit? BRÁNIT? Jakože ŘÍDIT TRAKTOR? Slovy dnešní generace OMG OMG OMG!

Nadšením jsem nadskočila, vysprintovala ze zahrady a pravděpodobně pokořila osobní rychlostní rekord. Ještě nikdy mě traktor nenechali řídit, nasednout jsem mohla jedině v případě, že jsem dělala přední závaží. A teď že budu sama bránit? Vrchol mých motoristických tužeb. (Teda skoro, ještě bych si chtěla zařídit tank, jenže ten se shání ještě problematičtěji.)

Jako první přišlo na řadu krátké poučení, kde to má spojku, plyn, která ze čtyř poloh řadicí páky je ta správná a jak se používá hydraulické ovládání brán. Když mi pak byl na kapotu nakreslen graf, jak se mám po louce pohybovat, mohla jsem vyrazit.

Většina lidí tvrdí, že nejhezčí pohled na svět je ze hřbetu koně. Říkají to ovšem jen proto, že nikdy neseděli na traktoru. Takže dovolte, abych opravila tento rozšířený mýtus, protože nejhezčí pohled na svět je zpoza volantu tohoto malého motorizovaného supervozu. A zároveň je to životní zážitek, kterému se bude jen velmi těžko něco vyrovnávat. Co na tom, že se na mě postupně přišla z bezpečné vzdálenosti podívat celá bytovka.

Supervíkend s prostřiháváním stromů žádní čumilové nezničí. A supervíkend s traktorem nezničí vůbec nic. Howg.