Dámská jízda Balkánem 2/3

S kamarádkou jsme konečně vyrazily na dámskou jízdu, a to doslova. Jak asi vypadá road trip dvou jaderňaček v půjčeném autě sepsala jedna z nich za vydatné pomoci cestovního deníku.


30.9.2019
(Pondělí, jen tak mimochodem.)
Po včerejším namáhavém dni jsme se rozhodly, že zůstaneme ještě jednu noc na stejném místě a budeme se pohybovat pouze pěšky, abychom si trochu odpočaly od řízení. Ráno po snídani (obě) a koupeli v moři (já)  jsme vyrazili těch deset kilometrů do Kotoru po svých. Cesta byla příjemná, za světla vůbec nevypadala tak děsivá, jako se mi zdála včera večer z auta. Slunce jen tak vykukovalo zpoza mraků a den sliboval příjemný výlet.
Před dvanáctou jsme dorazily do Kotoru a daly si pivo a rybu (nejspíš mořský okoun) v jedné z prvních restaurací, které jsme potkaly. Světla na rozdíl ode mě ryby nejí, ale i tak si se svou polovinou celkem úspěšně poradila (věnovala mi jen malý kousek, jaké zklamání).
Kotor je známý hlavně svými super cool dlouhými, vysokými, starými a já nevím co ještě hradbami, takže tam jsme samozřejmě vylézt musely. Jak bylo po cestě do města hezky pod mrakem, jakmile jsme začaly stoupat po těch stovkách schodů (vstup za osm eur na vlastní nebezpečí), slunce vylezlo ven a šajnilo jako blázen. Stal se z toho takový bikram výstup.

Výstup sice náročný, ale stál za to.

 Ukázalo se, že Černohorci se zatím o své kulturní dědictví kromě zpoplatnění pro turisty příliš nezajímají, takže všude byly hordy odpadků a o nějakém udržování toho, co zbylo, nemohlo být ani řeči. Já jsem se snažila nedostatky odfiltrovávat (i když bylo dost těžký najít místo, kam se koukat, aby to člověku nějaký ten nedostatek hned nepřipomnělo), pro Světlu to bylo vyloženým zklamáním.
Než jsme slezly zase dolů, byly jsme pěkně uťapané a žíznivé, protože na vrcholku došla voda. Vykoupily jsme tedy půlku samoobsluhy a před cestou zpátky se asi půl hodinky povalovaly na městské pláži.
Zpět do kempu jsme se spíše dovlekly než došly už za tmy. Ani únava nám ale nezabránila v tom vynést si deku s jídlem na molo a udělat si tam piknik. Všude klid a ticho, jen minimum aut a téměř žádné lodě, prostě nádhera. Já jsem nakonec překonala i svou obvyklou lenost a došla si zaplavat. Bylo by to bývalo bylo skvělé, kdybych si bývala byla nechala na nose brýle. Takhle jsem neviděla, kam plavu (a hlavně kde jsou bójky), což mě iritovalo mnohem víc, než bych si byla bývala pomyslela, takže jsem toho nakonec moc nenaplavala.
Otevřely jsme si flašku chorvatského vína, ale nějak jsem ten svůj hrneček nemohla dopít. Taky už bylo po deváté, takže jsme na naše cestovní poměry docela ponocovaly.

1.10.2019
Hele, říjen.
Dnes jsme vstaly až okolo osmé. Daly jsme si piknik snídani na mole, kterou nám ale bohužel dost otrávil jeden velmi otravný kocour, který se pokoušel sníst naše poslední jídlo a prakticky nám lezl do talíře. Nepomohla žádná neinvazivní obrana, až jsme se obě shodly na tom, že máme chuť to  zvíře mrsknout do moře, tak jsme se radši zvedly a kapitulovaly.

Mohlo to být takové krásné a klidné ráno, jen kdyby v Kotoru nežilo snad víc koček než lidí.

 Ještě jsme si chvíli zaplavaly a zašnorchlovaly a před půl dvanáctou vyrazily na cestu, Světla řídila. Stavily jsme se na registračním úřadě, abychom zaplatily turistický poplatek euro na osobu a den, nahlásily pobyt v místě, kam už se nevrátíme, a neodevzdaly potvrzení tam, kam jsme měly. Snad jim jde jenom o ty prachy a nikoliv o buzeraci zmatených turistů. Přes hranice budeme z taktických důvodů projíždět v tričku s tím nejhlubším výstřihem, který každá máme. (Pozn. pro příště: vzít si na výlet alespoň jedno tričko s výstřihem.)
V Kotoru jsme pro zatím daly moři vale a vydaly se do národního parku Lovćen. Po troše bloudění (moje navigátorská chyba) jsme se napojily na hlavní tah parkem. Hlavní tah to byl očividně proto, že tam jezdilo dost aut a autobusů. Jinak to byla úzká silnička samá serpentina a těch pár kilometrů nahoru na horu zahrnovalo velmi pomalou jízdu a permanentní strach o zrcátka a jiné součásti vozu. Myslím, že co se týče řazení, popojíždění s centimetrovou přesností a kroužení ostrých zatáček je Světla ode dneška odborník na slovo vzatý. A to jsme měly štěstí, že podle místních pravidel provozu couvali vždycky ti, co jeli dolů.

Takhle si já tedy hlavní silnici nepředstavuju.

Nakonec jsme zastavily u restaurace při cestě s tím, že dál už tudy prostě nejedeme, protože by nás to stálo příliš mnoho času a nervů.
Po velmi dobrém obědě, ke kterému jsme si díky naší nepozornosti při čtení vychutnali klasickou černohorskou kuchyni, a místním pivu (proč se tady všude pivo prodává jen v třetinkových láhvích?) jsme se vydaly na krátký výšlap parkem. Našim cílem byla vyhlídla vzdálená asi dva kilometry a o tři sta metrů výš. Vedla k ní velmi hezká kamenitá cesta listnatým lesem a pak takovou tou klasickou horskou loukou, co jich je v Chorvatsku plno a každý Čech je zná. Jak nám dole svítilo k obědu, tak se pochopitelně začalo po cestě zatahovat a když jsme dorazily na vyhlídku, byla vidět akorát mlha. Tento proces samozřejmě proběhl přesně opačně, když jsme se sestupovaly dolů, takže někdo tam nahoře se asi dobře bavil.

Nádherný výhled, že?

 Po procházce jsme vyrazily nejméně klikatou cestou směrem k moři. Minuly jsme Budvu a nakonec zakotvily v kempu poblíž Petrovace. Kemp sice vypadá trochu jako skládka, ale zase nás dohromady stojí jenom deset eur na noc. Na vrátnici je velmi ukecaný týpek. Tedy Světla používá výraz úchyl nebo playboy, ale ten chlápek nijak pohledný není a zatím jenom blbě kecá.
Když týpek zjistil, že jsme z Česka, jeho první asociací byli ožralí politici a porno. Ne že by na sexu a alkoholu bylo něco špatného, ale člověka to nutí se nad obrazem vlastní země zamyslet.
Pro větší klid nás obou jsem si pro jistotu vybalila pepřák z pytlíku. Když nás ale pak na procházce míjela dodávka plná divně čumících opálených chlápků, já sevřela pepřák v kapse, zatímco Světla jim zamávala. Asi bychom se spolu měly domluvit na jednotném postupu.
Ještě je dnes třeba zmínit několikatunový kus skály, který ležel spadlý na silnici, a starého pána v ještě starším autě, který jel prostředkem silnice opravdu velmi pomalu a vytočil Světlu k nepříčetnosti. Ta řídila celý den a ke značkám (obzvláště těm omezujícím rychlost) se začíná chovat podobně jako místní, tj. ignoruje je. A to ještě nezmiňuju místní kolorit, jako jsou lidé (ve tmě v tmavém oblečení) chodící prostředkem silnice, cyklisti jedoucí prostředkem nebo ještě lépe v protisměru, chybějící kusy silnice, auta v protisměru a obecný zmatek a nepřehlednost.
Autocamp Buljarica 42º 11‘ 38.007‘‘ N a 18º 57‘ 55.264‘‘ E.

2.10.2019
Dopoledne jsme strávily na pláži. Kromě plavání, četby a sudoku jsme diskutovaly nad počasím, protože byly hlášené bouřky. Nakonec jsme se před jednou odhodlaly k výletu, dojely (!) do asi tři sta metrů vzdálené restaurace na oběd, kde jsem měla naprosto dokonalej steak z tuňáka na česneku, a pak se dovezly do Petrovace. Z původního plánu absolvovat tohle všechno pěšky sešlo kvůli předpovědi počasí a nutnosti koupit si další balík vod, a to bych v batohu nechtěla táhnout ani já.
V Petrovaci jsme se prošly k římské mozaice (nic moc) a pak se vydaly na promenádu, která je velmi hezká. Taková riviéra v malém a jen s minimem turistů. V obchodě se suvenýry jsme si koupily tematická Montenegro trička, hned vedle kopečkovou zmrzlinu a vychutnaly si jí v ruinách bývalého přímořského miniopevnění. Po cestě zpátky jsme se kromě supermarketu stavily i na trhu s ovocem a vínem, kde se samozřejmě opět projevila naše nenažranost (a nenapitost, když na to přijde.)
Večer po návratu jsme se rozložily na lehátkách na pláži, zaplavaly si, zlikvidovaly část ovoce a vína a vůbec si užívaly příjemného večera na pláži.
Asi v půl desáté jsme to nakonec zabalily a šly spát, což nám ovšem vydrželo sotva do půlnoci. Tedy, mě to vydrželo až do půlnoci a bylo by mi to vydrželo i celou noc, ale Světla vůbec neusnula a nakonec probudila i mě. Dorazila totiž bouřka, která nám měla zkazit den, a místo toho nám zkazila noc.
Po krátké diskusi, jestli nám vítr odfoukne nebo zničí stan s námi uvnitř a jestli na nás spadne nebo nespadne větev ze stromu, pod kterým jsme si možná trochu netakticky stan postavily, jsme se rozhodly kapitulovat a přesunout se na zbytek noci do auta. Jakmile jsme ovšem vystrčily nos ze stanu, začalo lít jako z konve. Za tohoto lijáku a silného větru, jen s občasným světlem od blesků, jsme se jaly vyklízet věci z kufru a zadních sedaček na ty přední. Vzhledem k tomu, že naše věci od odjezdu ze Znojma poněkud nabobtnaly a už tehdy jsme měly problém kufr zavřít a věci na zadních sedačkách udržet alespoň trochu v uklizeném stavu, bylo to skoro jako boj s větrnými mlýny. Když se nám konečně podařilo zadní část auta jakž takž vyklidit, přenesení spacáků dva metry mezi stanem a autem mělo ten následek, že kromě nás i spacáky byly rázem mokré.
Nakonec jsme skočily šipku do neuspořádaného auta a zabouchly za sebou. Než se nám podařilo se v kufru alespoň trochu srovnat, největší déšť přešel. Sundat si v tom malém prostoru oblečení, ze kterého kapala voda, byl výkon hodný jogína. S mokrými vlasy se pochopitelně udělat nic nedalo, takže zbytek noci a pak všechny ty další se nesl ve znamení mírné vlhkosti, které se nám už do konce výletu nepodařilo zbavit. Nebyla to tedy vina jenom bouřky, všechno, co se po cestě namočilo, jako ručník a plavky, už pak neuschlo a rozšiřovalo svou vlhkost i mezi ostatní suché věci.
Tak jako já v klidu spala ve stanu a Světlu rušila bouřka, tak já jsem v autě nemohla usnout, zatímco Světla to zalomila snad hned, jak si lehla. Zbytek noci jsem tedy strávila v polospánku a častým tulením se se Světlou v závislosti na tom, jak jsme se která otočila.
Ještě musím zmínit psa, který se očividně během bouřky ztratil a vystrašen pobíhal po kempu. Jak jsme vylezly ven ze stanu, pes si nás všiml a nadšeně přiběhl za jedinými lidskými bytostmi široko daleko. Do auta jsme ho ale pochopitelně vzít nemohly, navzdory tomu, jak moc nám ho bylo líto.
Ještě se sluší poznamenat, že stan přežil bez újmy a žádná větev nespadla na něj ani kamkoliv jinam. Pochopitelně.

Předzvěst noční bouřky a krása kempu v jednom.