Dámská jízda Balkánem 3/3

S kamarádkou jsme konečně vyrazily na dámskou jízdu, a to doslova. Jak asi vypadá road trip dvou jaderňaček v půjčeném autě sepsala jedna z nich za vydatné pomoci cestovního deníku.


3.10.2019
Po těžké noci jme se rozhodly, že si zasloužíme něco pořádného, takže jsme se sbalily, já si ještě rychle naposledy zaplavala v moři, a popojely jsme k místní restauraci na anglickou snídani. Pak jsme se vydaly směr Skadarsko jezero. Zřícenina, kterou jsme měly v plánu navštívit, byla nepřístupná, zato byl u informačního centra obchod s vínem.
Skadarsko jezero je prý jediné místo v Evropě, kde žijí pelikáni. Vyjely jsme tedy na východ do míst, kde by se měli zdržovat. Prý půl hodiny. Ha, už bychom mohly být chytřejší.
Cesta nám sice trvala poměrně dlouho, zato mě Světla spolu s navigací donutily projet velmi malebnými a velmi malými (a místy taky velmi bez asfaltu) silničkami. Poznaly jsme tak černohorský venkov a Světla po cestě utrhla několik granátových jablek, které si tak bez dozoru rostly do silnice.
Dojely jsme skoro až k vyhlídce u NP Skadarsko a zbytek došly pěšky. Z dvou set padesáti druhů ptáků, kteří tam mají žít, jme viděly akorát potápku a volavku (já)/pelikána (Světla). Park je jinak moc hezký, ale my chtěly pelikány. Asi už se odstěhovali někam do tepla.

Skadarsko jezero. Ptáky nehledejte, už odletěli na dovolenou.

Dalším bodem na cestě byl Ostrog Monastery, prý místo číslo jedna v Černé Hoře. Na místo opět vedly úzké silničky s občasnými serpentinami, ale nebylo to tak hrozné jako v NP Lovćen. Než jsme ovšem doserpentinovaly nahoru, začalo foukat a docela silně pršet. Nasvačily jsme se v autě a naše následná prohlídka byl poměrně svižná a promrzlá.
Při cestě dolů bylo auto pochopitelně kompletně zamlžené, což ještě znásobilo adrenalin, jako by úzké silnice, serpentiny a chybějící asfalt nestačily. Byla jsem nucena couvat do kopce s hlavou vystrčenou z okýnka, abych viděla alespoň něco.
Stále navlhlé, ale už naštěstí odmlžené, jsme k večeru dorazily do Žabljaku, města u národního parku Durmitor. Z místního kempu nás správce vyhodil, že tam nemůžeme stanovat, protože je mokro. Moc se nám nechtělo se s ním dohadovat, takže jsme se rozhodly, že přespíme někde v autě a alespoň ušetříme. Vrátily jsme se zpět do města, daly si večeři a pivo a nakonec jsme zaparkovaly na parkovišti před vstupem do NP. Uklidily a přeskládaly jsme věci, ustlaly si v autě a přečkaly noc. V mém případě doslova, protože mě hrozně bolely nohy a chtělo se mi na záchod, ale venku teploty klesaly k jednomu stupni nad nulou a furt pršelo. Rotovala jsem ve spacáku jako divá a jak se Světla ráno přiznala, kdyby měla po ruce něco, čím by mě mohla přetáhnout, asi by to udělala.
43º 9‘ 14.321‘‘ N a 19º 6‘ 4.383‘‘ E.

Ne, není to příliš pohodlné či prostorné ani ve skutečnosti.

 4.10.2019
Ráno jsme se sice probudily brzy, tedy já rozhodně, ale moc se nám ven do té zimy nechtělo. Nakonec jsme se na procházku okolo Černého jezera dokopaly až okolo půl deváté. Jehličnatý les trochu připomínal ten náš tady doma, ale bylo vidět, že se pohybujeme v chráněném území. Nenašly jsme za celou dobu žádné odpadky, takže alespoň něčeho si váží. Černá jezera sice nebyla černá, ale tajemně modré a bez ploštěnek, avšak na kráse jim to neubralo. Jediné negativum byly vodopády, na které se těšila Světla, ale očividně vodopádí jenom při jarním tání.

Černé jezero.

Okolo jedenácté jsme se vrátily z procházky a vydaly se na cestu domů. Navigace se nejspíš rozhodla vybrat nám speciální cestu, takže nás provedla po vyhlídkové silnici skrz Durmitor. Pohledy okolo byly nádherné, i když byla trochu mlha, ale zato krávy.

Durmitorské krávy.

 Osobitá byla i cesta k hranicím Bosny skrz množství tunelů připomínajících spíš vjezd do dolu a tato osobitost ještě vykrystalizovala na hraničním přechodu do BiH v podobě dřevěného úzkého mostu, jaký by vás určitě nepřekvapil v nějakém dokumentu o Africe, a v podobně úzké silnice, která měla vyasfaltovaný pouze levý jízdní pruh.
Se Světlou jsme se nakonec vystřídaly až za Sarajevem okolo páté odpoledne. Měly jsme se vyměnit dřív, Světla už byla dost unavená a podrážděná.
Když jsme vyjížděly od Durmitoru, měly jsme před sebou necelých jedenáct set kilometrů a asi dvanáct hodin jízdy. Po šesti hodinách to bylo stále dvanáct hodin jízdy a jen o necelých dvě stě kilometrů míň. Nechtělo se nám přespávat někde na parkovišti v Bosně, proto jsme se rozhodly, že do Chorvatska musíme dojet, i kdybychom měly jet po tmě, což jsme původně neměly v plánu praktikovat.
I když jsem se snažila jet svižně, na hranice jsme dorazily už za tmy, což mělo za následek, že jsem měla problém trefit silnici a celnici, a za hranicemi se nám nedařilo najít místo, kde by měli cokoliv k jídlu a brali karty, protože kuny už nám došly.
Nakonec jsme okolo půl deváté dojely do Dakova, kde jsem auto zaparkovala v uličce se zákazem zastavení. V tu dobu už jsem prakticky spala za volantem, takže radši ani nechci uvažovat nad tím, jak moc jako prase jsem jela.
Dakov je docela velké město, takže se na hlavní třídě nacházela (jak jsme další den zjistili nejspíš jediná) restaurace, která ještě vařila a brala karty. Daly jsme si na půl malou pizzu, ale já byla tak vyřízená, že jsem nezvládla sníst ani to.
Ustlaly jsme si v autě tam, kde jsme ho zaparkovaly, a já usnula jako špalek.
Úzká ulička 45º 18‘ 31.656‘‘ N a 18º 24‘ 34.920‘‘ E.

5.10.2019
Podle cestovního plánu jsme vstaly v půl sedmé, zhodnotily negativní situaci na Balatonu, čímž je myšleno deset stupňů nad nulou a déšť a rozhodly se, že se radši půjdeme vykoupat do termálních lázní, do kterých si dokonce nebudeme muset zajíždět tak jako k jezeru a navíc je jisté, že tam nebudeme klepat kosu. Ještě jsme marně pěšky obkroužily Dakov, abychom se ujistily, že tam, kde náhodou mají po ránu něco k snědku, neberou karty, a daly jsme si alespoň teplé kafe v restauraci, kde jsme měly včera pizzu.
Se Světlou za volantem jsme vyrazily směr Székesfehérvár do lázní Árpád Fürdő. Opět jsme po cestě netrefily žádné místo na oběd, Maďaři umí mluvit akorát maďarsky a každý se očividně stravuje doma.
V S-městě jsme se několik minut pokoušely podélně zaparkovat, resp. Světla se pokoušela parkovat a já  mokla a pokoušela se navigovat, ale marná snaha. Nakonec jsme to postavily na parkoviště, kde se parkovalo příčně, a nakonec navzdory našim obavám ani nebylo placené.
Domácí úkol: zjistit, jak se sakra podélně parkuje.
Po obědě v nejbližší nalezené restauraci jsme se konečně uchýlily do lázní, kde jsme strávily několik hodin střídavě v bazéncích, vířivce a sauně. Po dvou dnech spaní v autě, a procházkách v dešti a zimě jsme sice byly pořád ve vlhku, ale alespoň v teple a nepršelo na nás.
Trochu netakticky jsme si ovšem vzala každá jenom jeden ručník, ze kterého na konci pobytu kapala voda, takže jsme ve finále z lázní odcházely ještě o několik stupňů vlhčí, než jak jsme tam přišly. Kolem osmé hodiny večerní i na tak velkém místě, jako je S-město, nebyly žádné otevřené podniky, kde by měli jídlo, takže jsem na večeři skončily opět tam, kde jsme byly na obědě. Pochopitelně tam byl furt ten samý číšník, který z nás už asi musel mít opravdu radost. Kam v sobotu večer proboha všichni ti lidé chodí, když je všude zavřeno?

Székesfehérvár je sice pěkné město, ale my chtěly hlavně jídlo.

Když nás před desátou vyhodili z restaurace, podařilo se nám na přespání najít velmi hezké místečko v růžku za jedním panelákem. Během chystání auta kolem prošla skupina teenagerů, které pohled na nás očividně velmi pobavil a použili v souvislosti s námi všeobecně srozumitelné výrazy jako „auto“ a „somrák“, ale to byla naštěstí jediná vada našeho ubytování. V dobré náladě jsme dopily půl flašky vína z granátových jablek a šly spát.
Pěkný růžek měl souřadnice 47º 11‘ 27.466‘‘ N a 18º 24‘ 56.914‘‘ E.

6.10.2019
Hned po ránu ještě ve spacácích jsme se se Světlou neshodly, jestli je třeba řešit nefunkční pravé přední světlo nebo ne. Nakonec diskusi vyhrála Světla a do denního plánu jízdy jsme tedy zařadily zastávku snad v jediném v neděli otevřeném autoservisu v celém Maďarsku.
Po krátké procházce městem (zima!) jsme vpluli do Mekáče na kafe (spíš teda hlavně na záchod) a pak se vydaly směr Rakousko a ČR.
První autoservis se nám sice časem podařilo lokalizovat, ale měl zavřeno. Druhý vytipovaný autoservis nakonec vůbec nebyl autoservis a obsluha blízké pumpy nám moc nepomohla, protože jako všichni správní Maďaři ani oni neuměli anglicky ani německy. Po hodinovém zdržení jsme to nakonec vzdaly, koupily si u stánku před Tescem klobásu k obědu a vydaly se risknout pokutu v Rakousku.
Zbytek cesty do Znojma, k mému značnému překvapení, už proběhl normálně a bez nějakých větších komplikací. Dálnice v Rakousku jsou sice rozkopané, ale průjezdné, a z drobného zmatení v Maďarsku jsme vyjely celkem se ctí.
Já: „Hele, kruhák. Kterým výjezdem?“
Světla: „Já tady žádnej kruhák na mapě nemám. Tam nejezdi!“
Do Znojma jsme dorazily okolo třetí odpoledne, v celku a téměř se vším, s čím jsme začínaly (podařilo se nám po cestě ztratit jen hřeben, šampon, sprchový gel a několik gumiček). Výlet to byl skvělý a za všechny prachy (doslova), ale obě už jsme se nemohly dočkat, až se konečně vyspíme v posteli.
Nakonec, vzato kol a kolem, k čemu by člověku bylo cestování, kdyby pak na něj nemohl vzpomínat zachumlanej doma do své vlasní peřiny.