Dámská jízda Balkánem 1/3

S kamarádkou jsme konečně vyrazily na dámskou jízdu, a to doslova. Jak asi vypadá road trip dvou jaderňaček v půjčeném autě sepsala jedna z nich za vydatné pomoci cestovního deníku.

27.9.192019

Ještě včera večer jsme si říkaly, že vstaneme brzy, abychom hned na sedmou byly v krámě a mohly tak co nejdřív vyrazit. Mělo nám být hned jasné, že se vyprdelíme až tak o hodinu později, protože by bylo divné, kdyby šlo hned od začátku všechno podle plánu.

Jako první se volantu chopila Světla a předala mi ho asi po dvou a půl hodinách kdesi na odpočívadle za Vídní. K tomuto se asi dá jen poznamenat, že pokud pravidelně neřídíte, není úplně ideální oprašovat si řízení na nájezdu na dálnici. Moje zrychlení díky tomu nebylo úplně ideální, na druhou stranu mohl ten dotyčný místo troubení taky uhnout do vedlejšího pruhu jako správný ohleduplný motorista.

Další komplikace tohoto dne přišla u Grazu. Ta správná odbočka z dálnice sice byla otevřená, ale napojení na druhou dálnici už nikoliv, takže jsme se rázem octly v opačném než žádoucím směru, aniž bychom na tom měly vinu my nebo navigace. Po přepočítání trasy se nám podařilo minout dvě možné odbočky (což tentokrát byla naše chyba), takže jsme se tam a zpátky projely deset kilometrů dlouhým tunelem. Byl to takový pěkný začátek celé dlouhé série špatných odbočení.

Hned další v sérii bylo mírné zmatení u nájezdu na dálnici v Chorvatsku, tentokrát se mnou u navigace. Naše neschopnost zahnout o tři sta stupňů a obrátit se tak téměř do protisměru nás stála asi desetiminutovou zajížďku a osmičkový okruh na místě, kde byla vedlejší silnice kvůli opravám kompletně uzavřená (zcela jasně chyba navigačky).

Naplánovaných asi šest set kilometrů ze Znojma do Chorvatska k hranicím Bosny jsme odhadovaly na sedm hodin. Ha ha. Okolo sedmé večer jsme konečně dorazily do kempu a měly toho až až. Každá jsme řídila asi pět hodin a obě jsme se už těšily na jídlo a spacák.

První noc jsme strávily na 44º 44‘ 51.414‘‘ severní šířky a 15º 38‘ 41.130 východní délky v kempu Korita, Rakovica.

28.9.2019

Po osmé ráno se nám podařilo komplet sbalit auto, jen abychom zjistily, že v Baraceve Spilje (netopejří jeskyně) otvírají až v deset. Tak jsme opět vybalily a udělaly si k snídani míchaná vajíčka, pro Světlu ještě kávu a sprchu (tu jsem já zvládla už večer).

Po snídani jsme vyrazily do jeskyní, Světla opět za volantem. Jeskyně byly skvělé, okolí nádherně podmáčené a zachovalé a průvodce mluvil moc pěkně anglicky. Cesta k jeskyním připomínala naše silničky mezi vesnicemi a my si říkaly, kudy to proboha jedeme. (Spoiler: byla to moc krásná silnice vzhledem k tomu, kudy všudy jsme jely v následujících dnech, ale kdo to mohl tehdy tušit, co, Watsone?)

Kdo najde netopýra, dostane bludišťáka.

Okolí Baraćeve Spilje.

Světla řídila i nadále a svištěla po Chorvatských dálnicích rychlostí větru. Jediná nevýhoda byla v tom, že se jí nechtělo brzdit na odpočívadlech, takže než mi zastavila na pumpě, téměř jsem se počůrala (což bohužel není hyperbola).

Světlin přístup k řízení obecně lze velmi dobře ilustrovat těmito dvěma pseudozáznamy našich konverzací:

Světla včera: „Mě řízení nijak zvlášť nebaví, radši jezdím jako spolujezdec.
Světla dnes: „Mě to baví. Nevadí, když budu dál řídit?“

Včera já: „Hele, víš, že tady můžeš jet devadesát?“
Včera Světla: „To vím, ale víc jak šedesát se tady prostě jet nedá, nechci nás zabít.
Dnes já: „Poslyš, víš, že jedeš sto padesát?“
Dnes Světla: „No a co, to oni taky! Hele, ty hajzle, nezdržuj a uhni!“
(Kdosi jel jen lehce přes sto třicet, šnek jeden.)

Světla mi řízení předala, až když jsme z dálnice sjely na malé chorvatské silničky. Nakonec jsme se utábořily v kempu na jih od Makarské, tak okolo páté. Postavily jsme stan a hned vyrazily k moři.

Pláž jsme měly celou pro sebe, moře bylo nádherně čisté, pláž samozřejmě kamenitá a dno plné mořských ježků, ale to nám na plavání a šnorchlení nijak zvlášť nevadilo. Světle se podařilo objevit a vylovit snad jedinou mušli široko daleko, která nebyla nabodnutá na ježkovi, takže jsme hned první den u moře slavily úspěchy.

Později se na pláži objevil nějaký týpek. Očividně měl družnou náladu, takže jsme se dozvěděly, že je to Chorvat-motorkář, kterému někdo ukradl zavazadlo s oblečením. Vypadal sice jako poměrně sympatická lidská skvrna (měla jsem sundané brýle), ale plavání v moři u mě zcela jasně vítězí nad sebelepší konverzací, takže jsem se zdejchla do vody a nechala Světlu motorkáři na pospas. I když přesnější by asi bylo říct, že Světla nechala napospas mě, protože zatímco si na pláži četla, týpek se vydal do moře povídat si se mnou. Chvíli jsem statečně udržovala small talk v chodu a týpka alespoň na vzdálenost paže, ale nakonec jsem to vzdala a téměř prchla na břeh. Když týpek vylezl na břeh a znovu se k nám přidružil, odebrala jsem se do vody znovu. To nečekal a konečně zůstal na břehu se Světlou.

(Později jsem se dozvěděla, že týpek se kvůli nedostatku obleční vydal do moře na ostro, ale Světla mě na to vůbec neupozornila, a to prý nevypadal vůbec špatně. K čemu jsou teda takové kamarádky, když člověku zatají takovou informaci?)

(Ono by to teda bylo asi jedno, protože bez brýlí vidím velký kulový, ale tady jde o princip přeci.)

Po studené večeři jsme se prošly po pobřeží a poloprázdném kempu a pozorovaly hvězdy, kterých byla vidět fakt hromada, jasně zářila i mléčná dráha. A byli jsme sexy on the beach. (Tehdy nám tahle slovní hříčka přišla velmi vtipná, ale teď teda fakt nevím.)

Druhá noc na 43º 10‘ 12.285‘‘ severní šířky a 17º 12‘ 6.834‘‘ východní délky.

Západ slunce nad Chorvatskou pláží. Kdo by odolal.

29.9.2019

Dopoledne jsme strávily na pláži u kempu koupáním a sluněním (tentokrát žádní naháči) a před polednem vyrazily směr Kotor, Černá Hora. Velmi naivně jsme se rozhodly, že bychom se mohly zastavit v Dubrovníku a nakoupit jídlo a vodu. Po řidičské stránce se Dubrovník ukázal jako peklo na zemi. Kromě vedra, které bylo už samo o sobě činilo cestování v autě dost nesnesitelným, se do nepříjemnosti zážitku také promítl chorvatský způsob stavby křižovatek, který se mi bohužel nepodařilo zcela pochopit, a navigace na tom bohužel byla velmi podobně. Nakonec jsme vyjely z města ještě pracněji, než jsme se do něj trefovali, a na poměrně úzké silnici ohraničené skálou a srázem nad Dubrovníkem jsem se otáčela, protože jsme sice vyjely ven, ale do protisměru. Nakonec jsme se rozhodly, že vodu koupíme u Lidlu, protože u nákupního střediska určitě bude normální parkoviště a navíc nebyl ve městě, ale i trefit skupinu obchodů uprostřed ničeho se ukázalo být problémem.

(Je zajímavé, že navigace ukazovala špatně převážně tehdy, když jsem já řídila a Světla navigovala. Určitě náhoda.)

Po cestě z Chorvatska do Černé Hory musí člověk projet Bosnou a Hercegovinou, na vjezdu do ČH byla dokonce dvojitá celnice. Dneska jsem si tedy popojíždění na státních hranicích užila až až a nedá se říct, že by se mi nějak zvlášť dařilo.

Světle nebylo kvůli horku dobře (migréna), takže jsem musela celý den řídit já. V Černé Hoře jsou poměrně úzké klikaté silnice, v Kotoru ještě nacpané, hromada lidí a žádný kemp (a placená parkoviště, ale město jako takové je docela hezké). Zaparkovala jsem před stánkem s ovocem u kraje Kotoru, nechala Světlu spát v autě a vydala se pěšo do centra k infostánku. Tam jsem dostala mapu města a informaci, že nejbližší kemp je asi sedm kilometrů daleko (deset, ve skutečnosti).

Po krátké diskusi jsme se rozhodly upřednostnit kemp před spaním na parkovišti, takže jsme se ještě okolo sedmé vydaly na cestu.

Padla tma. Silnice vedla okolo moře a byla široká tak na dvě auta plus pět centimetrů, silničáři u ní očividně zapomněli na svodidla i krajnici. Lidé a cyklisté se neosvětlení pohybovali prostředkem cesty, mnoho zatáček a auta v protisměru celou situaci nijak neusnadňovaly, takže jsem těch deset kilometrů jela doslova půl hodiny.

Byla jsem unavená jako kotě, řídila jsem v tom vedru celé odpoledne a se Světlou taky moc srandy nebylo (ono migréna na cestách, to je taky lahůdka). Navíc jsem i po večeři měla furt hlad, jelikož jsem přes den zapomněla jíst, takže jsem potajmu před spaním vyluxovala značnou část drobného jídla na svačinu. Jen jsem doufala, že další den to bude lepší.

Autokemp Stoliv 42º 28‘ 20.483‘‘ N a 18º 42‘ 15.977‘‘ E.

Ve dne silnice nevypadala tak děsivě, ale ta noční jízda stála za to.